Cesta do
Istanbulu

Jednoho dne jsem dostal šílený nápad dojet na kole z Bystřice nad Pernštejnem do Istanbulu. Tak jsem sbalil kolo, naházel na něj věci na kempování, vzal přítelkyni a prakticky s nulovými zkušenostmi vyjel na tuto výpravu. Ty si teď můžeš přečíst, jak nám to jde.

Trasa vedla z Bystřice přes Štěpánov a Nedvědici. V místní kavárně jsme si dali kávu se zákuskem – první pauzu na cestě. Pokračovali jsme podél řeky Svratky směrem na Předklášteří, kde přišla na řadu první zmrzlina výpravy. Dostala hodnocení 8 z 10. Ty dva body jsem si schválně nechal do rezervy, kdyby nás po cestě čekala ještě lepší.

Z Tišnova jsme pokračovali přes Moravskou Knínici a Kuřim až do České u Brna. Cestou jsme se zastavili v Decathlonu, kde jsme dokoupili vybavení, které se před odjezdem nestihlo pořídit – cyklistický dres, kraťasy, mazání na řetěz, světla a další drobnosti.

Překvapivě se celý den jelo velmi dobře. Nohy nebolely a forma byla lepší, než jsme čekali. Nejtěžší úsek ale přišel úplně na závěr. Výjezd na Lesnou, kde jsme poslední kopec museli vytlačit.

Po příjezdu nás čekala ještě poslední zkouška – dostat naložená kola do bytu. Nakonec jsme je vytáhli výtahem, vysprchovali se a vyrazili na zaslouženou večeři v restauraci, abychom doplnili kalorie.

První den je za námi. Zítra máme v plánu první opravdu dlouhou etapu a chtěli bychom poprvé překonat hranici 100 kilometrů za den.

Druhý den jsme vyrazili z Brna něco po osmé ráno. Nejdřív jsme se propletli městem po cyklostezkách, které nás mile překvapily – průjezd Brnem byl nakonec mnohem příjemnější, než jsme čekali.

Ještě před odjezdem na jih jsme si dali ranní kávu a zastavili se v cykloobchodě, kde jsme dokoupili dva náhradní řetězy. Pak už následoval dlouhý přesun směrem k rakouským hranicím.

V Židlochovicích přišla první zmrzlina dne. Oproti včerejšku tentokrát jen 6 z 10. Nebyla špatná, ale na vítěze výpravy rozhodně zatím nestačí.

Přes velké horko jsme pokračovali dál na jih. Cestou se znovu ukázalo, že Mapy.cz občas umí překvapit. Místy nás vedly zbytečně složitě jen po cyklostezkách, přestože by se dalo jet jednodušeji po silnici.

Od Staroviček jsme přejeli kolem Novomlýnských nádrží, které nás nijak zvlášť nenadchly. Lednici i Břeclav jsme naopak projeli téměř bez zastavení. V Břeclavi jsme jen rychle nakoupili zásoby, protože ve městě bylo opravdu hodně lidí a chtěli jsme co nejdřív pokračovat.

Za Břeclaví už se začala ozývat únava. Kvůli bolesti zadku jsem si vzal dva Brufeny a šlapal dál.

Velkým překvapením dne bylo překročení hranic do Rakouska. Rozdíl v kvalitě silnic byl okamžitě znát – jako by se všechno posunulo o deset úrovní výš. Dvacet kilometrů v Rakousku byla radost jet.

Večer jsme dorazili na Slovensko, kde jsme našli klidné místo na přespání u rybníka, který zřejmě využívají místní rybáři. Počkali jsme, až se setmí, postavili stan a druhý den expedice tím skončil.

Ráno jsme vyrazili krátce po osmé. Poprvé jsem neměl zdržení a Nikola na mě nemusela čekat, i když se zdálo, že už začínala být trochu nervózní. Po noci ve stanu jsem se probudil celý ztuhlý. Bolel mě zadek, zápěstí a chvíli trvalo, než jsem se rozhýbal. Nikola na tom ale byla výrazně lépe.

Ze začátku jsme se motali po cyklostezkách směrem na Malacky. Hned ráno mě potkala první drobná smůla – v obchodě jsem zapomněl cyklistickou rukavici. Když jsem si toho všiml, musel jsem se asi tři kilometry vracet. Aspoň malý bonus do denního nájezdu.

V Malackách jsme si dali dobrou kávu a Nikola mezitím řešila klasický cyklistický problém – odřené sedací partie. To je detail, který prý nemám moc rozmazávat.

Pak jsme pokračovali směrem na Devín. Cyklostezka byla příjemná, i když nás na chvíli vedla kolem skládky. Samotný Devín ale stál za to. Dorazili jsme právě na oběd, prošli si hrad a užili si výhled na soutok Moravy a Dunaje. Tím vlastně začala další velká etapa naší cesty – odteď nás bude Dunaj provázet ještě hodně dlouho.

Bratislavou jsme projeli bez větších problémů. Přes most jsme přejeli na druhý břeh, kde bylo mnohem víc zeleně a jelo se příjemněji. Přejezdy přes mosty měly svoje kouzlo a město nás mile překvapilo.

Ještě jsme se zastavili v obchodním centru doplnit zásoby na další den a odměnili se nanukem. Pak už jsme pokračovali dál po dlouhé protipovodňové hrázi. Kilometry ubíhaly téměř po rovině, s výhledy na krajinu po obou stranách.

Večer jsme dorazili k vodnímu dílu Gabčíkovo, kde jsme našli místo na přespání. Postavili jsme stan, najedli se a šli brzy spát, abychom byli připravení na další den.

Čtvrtý den začal dost ztuha. Probudil jsem se úplně rozlámaný, bolela mě hlavně stehna a ztuhlou jsem měl drtivou většinu kloubů. Po pořádné snídani přišla ještě jedna premiéra celé výpravy – první ranní sraní v lese.

Asi za pět kilometrů mělo být golfové hřiště, kde jsme si chtěli dát kávu a dobít telefony. Jenže jsme ho nějak přejeli. Místo toho jsme zastavili v malé vesnici v podniku jménem Retro Presso. Majitel byl trochu překvapený, že mluvíme česky, a tehdy nám došlo, že jsme na jihu Slovenska, kde většina místních mluví maďarsky. Káva byla výborná a od obsluhy jsme dostali i vodu na cestu.

Poté jsme dorazili k vodnímu dílu Gabčíkovo. Prošli jsme si informační centrum, viděli film o celé stavbě a o tom, jak funguje, a měli jsme štěstí – právě připlouvala nákladní loď. Mohli jsme tak sledovat plavební komory v provozu. Zavření vrat bylo působivé, ale pak už následovalo patnáct minut pomalého napouštění vody, což bylo přece jen o něco méně akční. Takže jsme asi po dvou minutách pokračovali dál.

Tušili jsme, že přijde bouřka, ale i tak nás docela zaskočila. Začali jsme hledat místo, kam bychom mohli zalézt pod střechu. Přijeli jsme ke dvěma samotám uprostřed polí a nejdřív stáli pod stromy. Když se ale opravdu rozpršelo, přelezli jsme zamčenou bránu i přes výstrahu „monitorováno kamerami“.

Seděli jsme pod pergolou jen pár minut, když Šikůvka najednou řekla: „Hele… tamhle sedí vlčák.“ Tak jsme se takticky vzdálili zpátky za bránu. A co myslíte? Nechal tam někdo rukavice? I když se pes zdál docela přátelský, rozhodl jsem se mu je tam nechat.

V Komárně jsme měli výborný kebab a nakoupili večeři i snídani. Protože rukavice zůstaly u pejska, zamířili jsme také do cykloobchodu. Nejenže jsem si koupil nové, krásně červené cyklistické rukavice, které jsou mnohem pohodlnější než ty původní, ale v servisu mi také seřídili zadní brzdu, která konečně přestala pískat. Jako bonus si nás vyfotili na svůj Facebook, protože si prý fotí všechny cyklisty ze zahraničí.

Po přeháňce jsme pokračovali dál. Většinu dne jsme jeli po dlouhé protipovodňové hrázi vybudované společně s vodním dílem Gabčíkovo. Čekaly nás další dlouhé kilometry téměř po rovině.

Cestou jsme narazili také na pozůstatky římského tábora z prvního století před naším letopočtem.

Na noc jsme zůstali schovaní za protipovodňovou hrází. Díky tomu, že se její okolí pravidelně udržuje, jsme našli parádní místo na spaní.

Kdo maže, ten jede. To platí skoro u všech sportů, ale přijde mi, že u dálkové cyklistiky to platí nejvíc. Nejde jen o řetěz. Stejnou péči potřebují i sedací partie. Ráno přichází vrstva vazelíny, během dne několik dalších podle potřeby a večer hygienické ubrousky se Sudocremem. Není to zrovna romantická stránka cyklistiky, ale bez ní by podobná cesta dlouho nevydržela.

Probouzím se stejně jako předchozí dny – celý ztuhlý a bolí mě snad všechno. Jakmile se to jednou změní, určitě to bude stát za zmínku.

Z místa na spaní jsme pokračovali po protipovodňové hrázi až do Štúrova. Tam na nás čekala příjemná zastávka v AlzaBoxu, kde jsem si vyzvedl novou powerbanku a malý přenosný reproduktor. Napadlo mě, jak moc by se podobná služba hodila během mé dřívější Stezky Českem. Tehdy mi musel táta posílat vybavení na poštu. Dnes stačí otevřít box a pokračovat dál.

Přes most jsme přejeli do Maďarska. Jestli jsem si na jihu Slovenska občas připadal ztracený kvůli maďarštině, tady už nerozumím opravdu vůbec ničemu.

Musím ale zároveň napravit jednu křivdu vůči Mapám.cz. Přišel jsem na to, že mají různé režimy pro cyklistiku, a já měl celou dobu nastavenou silniční cykloturistiku. Škoda, že jsem si toho všiml až v Maďarsku, kde Mapy.cz začínají připomínat Wikipedii. Trasy čerpají z OpenStreetMap a každý si tam může namalovat vlastní cestu čárou, kterou chce. Kdybych ještě někdy jel na kole po Česku, určitě se mi tahle znalost bude hodit.

Dnešní etapa nabídla také jeden z mála větších kopců v Maďarsku. Vyšlapali jsme přibližně čtyři sta výškových metrů a hned je zase sjeli dolů. Část cesty vedla po poměrně frekventovaných silnicích, ale všechno jsme zvládli bez problémů.

Do Budapešti jsme dorazili odpoledne. Překvapilo nás, jak dobře se po městě jezdí na kole. Cyklistických pruhů je tu spousta a průjezd centrem byl mnohem příjemnější, než jsme čekali. Cestou jsme obdivovali také impozantní budovu maďarského parlamentu.

Budapešť jsme opouštěli po cyklostezkách, které nás znovu mile překvapily. Průjezd městem byl plynulý a člověk měl skoro pocit, že je tady cyklista vítaným účastníkem provozu. Jakmile jsme ale nechali hlavní město za zády, přišla změna. Cyklostezky zmizely a zbytek dne se odehrával hlavně na silnici mezi auty. Nezbývalo než jet opatrně, hlídat provoz a snažit se nenechat se zlomit úmorným maďarským vedrem.

Energie nebylo nazbyt, a tak jsme si hned ráno dopřáli zastávku na kávu. Byl to kebab stánek, který ale měl i kávu. Jo, a jmenoval se Istanbul, takže už jsme prakticky byli u cíle.

V městečku Dabas nás čekal první velký milník celé expedice – 500 kilometrů od startu. Oslava byla skromná, přesně podle cyklistických pravidel. Něco dobrého k jídlu, ledový nápoj, chvilka odpočinku ve stínu a zase do sedla. Dabas se navíc ukázal jako nekonečně dlouhá obec. Když už jsme si mysleli, že jsme na jejím konci, objevila se další ulice a další domy.

Nejnáročnější část dne přišla na třicetikilometrovém úseku směrem ke Kecskemétu. Rovná silnice, kam až oko dohlédlo. Žádné zatáčky, prostě jako když střelí, jen nekonečný asfalt mizící v horkém vzduchu. Člověk by řekl, že rovina je zadarmo, ale právě takové kilometry dokážou hlavu unavit možná víc než horské průsmyky.

Naštěstí přišlo příjemné zpestření. Potkali jsme Simona z Kolína nad Rýnem, který měl v nohách už kolem 1 600 kilometrů. Stejně jako my mířil do Istanbulu, jenže pro něj je to pouze zastávka na dlouhé cestě do Číny, konkrétně do Hongkongu. Chvíli jsme si povídali, popřáli mu šťastnou cestu a rozjeli se každý svým tempem. Když jsem pak přemýšlel nad tím, že nemám ani společnou fotku, znovu jsme se na té mordorské silnici potkali. Nakonec jsme společně dorazili do Kecskemétu, kde jsme se zase rozloučili. Simon šel na večeři a my na nákup.

První defekt celé výpravy potkal právě mě. A samozřejmě na zadním kole, asi tři kilometry od cíle dnešní etapy. To udělá radost. Když jsem vytáhl novou pumpičku, zjistil jsem, že to bude větší zábava, než jsem čekal. Existuje totiž více typů ventilků a já samozřejmě koupil pumpičku na jiný.

Změna plánu ve změně plánu. Nikolka bere stan a pokračuje po cyklostezce hledat vhodné místo, kde ho postavit. Já kolo dotlačím na nejbližší benzínku, tam vyměním duši a nafouknu ji. A během té tříkilometrové cesty přijdu na to, jak se vlastně zadní kolo sundává.

Při sledování YouTube tutoriálu za chůze se objevil maďarský cyklista Zoltán se svou rodinou. Stačilo mu podívat se na kolo a na mě a rozhodl se pomoct. Během chvilky sundal zadní kolo, našel dva trny zapíchnuté v plášti, vyměnil duši, nafoukal pneumatiku a nakonec opravil i tu původní, aby mi zůstala jako náhradní.

Byl to jeden z těch okamžiků, které připomenou, jak neuvěřitelně vstřícní umí být úplně cizí lidé.

Když jsem nandával zpátky brašnu, kterou jsem v lehčím amoku při píchnutí odhodil do škarpy, tentokrát dojel Simon nás. Původní myšlenka byla odložit ji na kraj silnice, aby bylo kolo lehčí a nepoškodil jsem si ráfek. Nakonec jsem ji ale našel dál, než jsem myslel, že jsem ji „odložil“.

Protože všude kolem byl buď písek, pole, nebo soukromý pozemek, postavili jsme si stany na fotbalovém hřišti. Vedle probíhala typická vesnická zábava, ale nikdo z nás neměl náladu tam jít. Tak snad se trochu vyspíme.

Večerní hudba, kterou jsme při usínání slyšeli z nedalekého hřiště, nakonec opravdu patřila svatbě. Pro jistotu jsme nasadili špunty do uší a doufali, že novomanželé nebudou slavit až do rána. Kolem druhé nebo půl třetí jsem se ale probudil a zjistil, že je všude úplné ticho. Špunty mohly ven a zbytek noci už proběhl v klidu.

Ráno jsme se znovu rozloučili se Simonem. On se rozhodl pokračovat po cyklostezce, kterou Nikola den předtím prozkoumala. Ukázalo se ale, že velká část vede hlubokým pískem připomínajícím volejbalové hřiště. Tlačit naložená kola několik kilometrů se nám opravdu nechtělo, a tak jsme raději zvolili delší objížďku po asfaltu. Místo sedmi kilometrů nás čekalo zhruba čtrnáct, ale pořád to byla výrazně příjemnější varianta.

První zastávku jsme udělali v restauraci u benzínky. Maďarsky a rukama nohama jsem se snažil vysvětlit, že chci dvě lunga a ne dvě capučína. Tak jsme vypili dvě capučína a pokračovali dál.

O pár kilometrů dál jsme znovu narazili na Simona. Tentokrát už měl za sebou písčitou cyklostezku a jen se pousmál. Potvrdil nám, že jsme o nic nepřišli. Dali jsme si zmrzlinu, chvíli si popovídali a každý pokračoval zase svým tempem.

Naštěstí většina dnešní trasy vedla po kvalitních cyklostezkách. To byla dobrá zpráva, protože přišla první opravdová vlna veder. Teploměr ukazoval kolem třiatřiceti stupňů, ale na rozpáleném asfaltu měl člověk pocit, že je minimálně o pár stupňů víc. Najednou přestalo být nejdůležitější, kolik kilometrů ujedeme. Mnohem důležitější bylo najít každé pítko, studnu nebo kohoutek s vodou.

Cíle se tak změnily z města na město na cestu od pítka k pítku. Mají je tady poměrně často, jsou v dobrém stavu a ještě lépe zakreslené v Mapách.cz.

Právě vedro nás donutilo přehodnotit i další plán cesty. Do Bělehradu zbývá něco pod dvě stě padesát kilometrů. Původně jsme je chtěli zvládnout za dva dny, ale to by znamenalo zbytečně se honit v největším horku. Nakonec jsme se rozhodli rozdělit cestu do tří etap. Budeme vstávat dřív, jezdit hlavně ráno a večer a polední žár raději přečkáme někde ve stínu.

Večer jsme našli místo na spaní v lese severně od Segedínu. Řekněme, že šlo spíš o cigánské ghetto s lesem uprostřed než o nejmalebnější místo celé výpravy. Po dnešním vedru jsme ale byli rádi za jakýkoliv kus stínu a klidu. Navíc jsme za cedulí „Pozor, včely“, takže snad budeme mít klid jak od lidí, tak od hmyzu.

Zítra nás čeká Segedín. A s ním ještě jedna maďarská povinnost, kterou si nechceme nechat ujít – pořádný langoš. Pak už zamíříme k srbské hranici a zase o něco blíž Istanbulu.

První tropickou noc jsme nakonec zvládli lépe, než jsme čekali. Usínání sice chvíli trvalo, ale pak už jsme spali překvapivě dobře. Kolem stanu se celou noc ozývali srnci pobíhající lesem a jejich šustění občas připomnělo, že jsme zase o kus dál od domova. Budík zazvonil už v šest ráno. Nový režim byl jasný – vyjíždět co nejdřív, využít ranní chlad a polední vedra raději přečkat někde ve stínu.

Do Segedínu to bylo jen pár kilometrů. Město nás přivítalo pohodovou atmosférou, ranní kávou a samozřejmě zastávkou na záchodě – jednou z těch drobností, které na podobné cestě člověk začne považovat za malý luxus. Po přejezdu přes Tisu jsme nakoupili zásoby na oběd, ale jedna maďarská povinnost ještě zbývala. Langoš.

Nemohli jsme odjet, aniž bych si dal pořádný maďarský langoš. A stálo to za to. Byl přesně takový, jaký má být – čerstvý, mastný a naprosto výborný. Tak jsem ho zprasil před stánkem a jeli jsme dál. S kávou, jídlem a splněným gastronomickým úkolem jsme vyrazili směrem k Srbsku.

Hranice nás překvapily svou pohodou. Maďarská kontrola zabrala víc času než ta srbská. Srbský policista během odbavení stihl ještě vyřídit několik dalších lidí, a když zjistil, že jedeme na kole až do Istanbulu, jen nevěřícně zakroutil hlavou.

V tu chvíli se zdálo, že všechno běží přesně podle plánu.

Jenže podobné okamžiky mají na dlouhých cestách zvláštní vlastnost – většinou dlouho nevydrží.

Jen pár kilometrů za hranicí, poblíž srbského Krsturu, jsem začal mít pocit, že zadní kolo nejede úplně správně. Nejprve jsem si myslel, že je jen prázdná pneumatika. Abych nezničil ráfek, přesunul jsem váhu dopředu a co nejvíc jel ve stoje. V nejbližším městě, Novém Kneževci, jsme našli autoservis. Mechanik mi ochotně pneumatiku dofoukal, ale nepříjemné drncání nezmizelo.

Teprve když jsem kolo pořádně prohlédl, bylo jasno. Zadní ráfek dostal pořádnou osmičku.

Jelikož jsou moje zkušenosti s centrováním kol přinejmenším diskutabilní, provedl jsem rychlou technickou analýzu: „Ještě se to točí, tak to těch dvě stě kiláků do Bělehradu dá.“

Další cesta vedla přes Čoku a Sentu. Vyřídili jsme srbskou SIM kartu, doplnili zásoby, dali si zmrzlinu – nebo jak říkají místní, „sladoled“ – a pokračovali dál. Kopeček stál dvacku.

Odpoledne přišla zatím asi psychicky nejnáročnější část celé výpravy. Šestnáct kilometrů rozdělených do dvou dokonale rovných úseků. Bez zatáček, bez stínu, jen asfalt, slunce a horký vzduch vlnící se nad silnicí. Člověk měl pocit, že se krajina vůbec nehýbe a cíl zůstává pořád stejně daleko.

Úlevu přineslo až městečko Mol. Ve stínu jsme si sedli na chvíli odpočinout na trávník, když přijel majitel a dal se s námi do řeči. Nabídl nám limonádu, za chvíli přišel znovu a doplnil nám i láhev s vodou. Trochu jsem měl pocit, že to ještě není všechno, tak jsme seděli dál.

Pán se jmenoval Ištván a mluvil výborně anglicky. Pozval nás na posezení a na cestu nám dal pytlík buráků – nebo jak jim tady říkají, „kikiriki“. Nikolka měla okamžitě o něco lepší den.

Posledních několik kilometrů jsme dojeli po hrázi podél Tisy, kde jsme našli další místo na přespání. Už jsme stavěli stan, když se ozval Simon. Byl jen kousek za námi, a tak večer dorazil do našeho improvizovaného kempu.

„A jak vlastně na takové cestě jíte?“

To je otázka, která se objevuje překvapivě často. Jeden z vás, kdo má link, se na to ptal, takže dnešní kapitola bude trochu jiná. Méně o kilometrech a víc o tom, co nás vlastně pohání.

Romantické představy o vaření u stanu realita moc nepřipomíná. Většinu času nakupujeme v supermarketech a skládáme si jídlo z toho, co je zrovna po ruce. Základem bývá pečivo, hummus a sýry. Nikola maso nejí, ale naštěstí jsem ji za ty roky úspěšně “převychoval” na sýry, takže ty tvoří podstatnou část našeho jídelníčku. K tomu téměř vždycky přihodíme okurku. Je to možná nenápadná zelenina, ale na cesty ideální – na rozdíl od rajčat přežije celý den v brašně bez úhony.

Čím víc se posouváme na jih, tím příjemnější je ještě jedna věc. Ceny. Ovoce, zelenina i běžné potraviny jsou znatelně levnější než doma, takže si můžeme dopřát o něco víc čerstvých věcí. A dnes jsme si například natrhali mirabelky.

Snídaně máme rozdělené podle vkusu. Nikolka si většinou připraví ovesnou kaši s banánem, zatímco já sáhnu po nějakém sladkém pečivu. Poslední dny jsem si navíc oblíbil čokoládové mléko. Nejen že chutná, ale dodá i spoustu energie a bílkovin, což se po několika hodinách v sedle opravdu hodí.

Obědy bývají spíš lehké – nějaká tyčinka nebo drobnost, aby se po jídle dobře šlapalo. Zato večer si dopřejeme pořádnou bagetu nebo několik rohlíků se sýrem, hummusem a zeleninou. Minule jsme koupili mini mozzarellky s mini rajčátkama a smíchali je v ešusu. Jo a i tak nakupuju pořád ve slevách dneska jsem ulovil pepsi za 12 korun!

Nesmím zapomenout že zmrzlina a Coca-Cola je něco co pijeme pravidelně, hlavně kvůli cukrům, které rychle doplní energii.

První dny jsme si občas zašli na polední menu do restaurace. Bylo to příjemné, ale peněženka rychle naznačila, že takhle by cesta dlouho nevydržela. Stanování a nákupy v supermarketech jsou jednoduše rozumnější varianta.

A když už je řeč o penězích… protože jsem žid po tátovi (zdravím tatínka) tak počítám každou kačku a vedu si záznam kolik co stálo. Takže vím, kolik stála výbava, kolik nás stojí samotné cestování i za co utrácíme nejvíc.

Zpátky k cestě

Dnes jsme celý den putovali se Simonem. První zastávkou bylo městečko Novi Bečej. Dali jsme si kávu a znovu nás zaujala architektura, ve které je pořád cítit odkaz Rakouska-Uherska. A bacha přišli na řadu Pekary takže byl Burek!

Já měl navíc ještě jeden úkol. Po fiasku s pumpičkou z minulých dnů jsem konečně koupil správnou. Tentokrát jsem raději vytáhl náhradní duši přímo v cykloobchodě a prodavači názorně ukázal, jaký ventilek opravdu potřebuju. Když jsem mu vyprávěl, jak jsem si před pár dny koupil úplně špatnou pumpičku, jen se zasmál. Se Srby je domluva přece jen o něco jednodušší než s Maďary.

Za městem nás Simon navedl na cyklostezku.

Tedy… „cyklostezku“.

Ve skutečnosti to byla dlouhá prašná polní cesta mezi lány polí. Připomínala spíš záběry z amerického Dust Bowlu než evropskou cyklotrasu. Nad hlavou nemilosrdné slunce, kolem nekonečná rovina a široko daleko ani jediný strom.

Naštěstí jsou v Srbsku skoro v každé vesnici veřejná pítka. Vodu do lahví si sice raději kupujeme balenou, ale studená voda z pítka je k nezaplacení. Opláchnout obličej, namočit vlasy, promočit tričko – v takovém vedru je to často lepší než jakýkoliv energetický gel.

Do Zrenjaninu jsme dorazili kolem třetí hodiny odpoledne. Nakoupili jsme jídlo a pak udělali přesně to, co nám poslední dny funguje nejlépe. Našli jsme park, lehli si do stínu a dvě hodiny prostě nic nedělali. V tomhle počasí je odpočinek stejně důležitý jako samotné šlapání.

Když největší vedro polevilo, vyrazili jsme znovu.

Jenže ani dnešek se neobešel bez technických komplikací.

Na kole jsem objevil chybějící matku na nosiči. Naštěstí jsme byli zrovna v další vesnici, kde jsme narazili na dědušku Juraje. Společných slov bylo málo, ale stačilo pár gest. Ukázal jsem šroub, naznačil, že chybí matka, a za chvíli byl zpátky nejen s ní, ale i s klíčem a imbusem. Během několika minut bylo opraveno.

Mezitím dorazila jeho dcera Livia, která je provdaná za Němce a mluvila anglicky. Vyprávěli jsme jí o naší cestě do Istanbulu a na rozloučenou jsme dostali vodu a tašku plnou hrušek.

Právě kvůli podobným setkáním člověk zjišťuje, že nejhezčí vzpomínky z dlouhé cesty často nevznikají u známých památek, ale na dvorku úplně obyčejného člověka, který se rozhodne pomoci cizincům.

Posledních pár kilometrů jsme dojeli už za podvečerního světla. Našli jsme jedno z nejkouzelnějších míst na spaní celé výpravy. Fotky ani video nedokážou úplně vystihnout, jak fajn to místo je, ale snad se jim to podaří alespoň trochu.

Teď už jen zbývá doufat, že nás odtud do rána nikdo nevyžene. A pokud ano, bude to zase jen další příběh do další kapitoly našeho putování.

Ráno nás kousek od Lukina Sela neprobudil budík, ale králíci. Pobíhali kolem stanu, vesele poskakovali v trávě a dávali nám poměrně jasně najevo, že noc skončila. Po snídani jsme sbalili tábor a vyrazili přibližně deset kilometrů do Perlezu.

Právě tam se od nás znovu odpojil Simon. Rozhodl se pokračovat po silnici číslo 13 přímo směrem na Bělehrad. My jsme si vybrali jinou variantu. Místo provozu a aut jsme zamířili na cyklotrasu vedoucí po hrázi podél Dunaje. Podle mapy to měla být spíš polní cesta, ale vidina klidnější jízdy bez aut nám připadala lákavější.

Místní vesnice překvapila kavárnou. Káva byla výborná, silná a u podniku se navíc pohybovala spousta psů, takže Nikolka byla spokojená ještě dřív, než jsme vůbec vyrazili.

Zpočátku jsme pokračovali po hlavní silnici, ale brzy jsme odbočili na cyklostezku. Chvílemi byla kamenitá a trochu připomínala trasu pro někoho, kdo si chce dobrovolně vyzkoušet odolnost kola i vlastních nervů. Pod hrází se ale vynula trasa vyježděná od traktorů, která byla daleko schůdnější než ta “udržovaná” na hrázi. Byla rovná, pevná a oproti štěrku se po ní jelo překvapivě dobře. (Vodařské okénko: ačkoliv se jedná o prakticky stejnou protipovodňovou hráz jak u Gabčikovo, tu pravidelně kontrolují proti průsakům, v Srbsku vrty na kontrolu podzemní vody ani nemají)

Horší to bylo se stínem. Když jsme začali řešit oběd, zahlédli jsme dva stromy u polorozpadlého stavení. Vypadalo to, že tam už dávno nikdo nebydlí, a tak jsme zamířili právě tam. Ukázalo se ale, že dům úplně opuštěný není. Byl tam muž, který dokonce mluvil anglicky. Řekl nám, že si máme sednout do stínu ke stolu a najíst se.

Po chvíli se zeptal, jestli bych mu mohl zapnout hotspot, protože nemá internet. A tak jsme svůj obědový stín zaplatili trochou mobilních dat.

Během pauzy dorazil ještě další místní muž jménem Nikola. Anglicky neuměl vůbec, ale přesto byl schopný rukama, nohama a několika univerzálními výrazy sdělit všechno co potřeboval.

Dostali jsme nabídku na rakiju, pivo, cigarety, trávu, že až příště přijedeme že si pěkně popijeme. Na otázku, kolik má procent má rakija, nedokázal odpovědět. Dokázal ale potvrdit, že je dobrá. O pár vět později navíc přiznal, že jí předchozí večer vypil příliš a teď ho strašně bolí hlava. Když nám nápoj ukázal v plastovém kanystru, úplně se mi do toho nechtělo. Nevypadalo to jako klasická čirá slivovice a ani vůně nevzbuzovala zvláštní důvěru. Nabídku jsme proto s díky a slovy, že jako sportovci nemůžeme, odmítli.

Rozhovor se následně stočil k řízení pod vlivem alkoholu. Když jsem se snažil zjistit, kolik se v Srbsku smí legálně nadýchat, Nikola místo odpovědi spustil příběh o tom, jak jednou vypil deset nebo možná dvacet piv, autem dojel do černohorského Sutomore, aniž by si cestu pamatoval, dva dny tam pokračoval v pití a pak zase odjel zpátky.

Přesnou právní informaci jsme se tedy nedozvěděli. Získali jsme ale velmi názornou ukázku toho, že někteří lidé považují bezpečnostní doporučení za čistě teoretický koncept. A byla i fotodokumentace z jeho výletu, aby jsme mu věřili.

Po obědě jsme pokračovali po hrázi dál. Cestou jsme potkali staršího muže, který u domu zpracovával něco, co vypadalo jako fazole. Docházela nám voda, a tak jsem ho oslovil. Vyprávěl nám, že dříve žil v Krakově, doplnil nám zásoby a ukázal nám také zařízení, ve kterém se vyrábí domácí rakija. Fotka je na konci textu, protože některé věci je jednodušší ukázat než popisovat. Asi tady také koukali na Pata a Mata.

Dnešní cíl byl ale od začátku jasný: Bělehrad.

Ubytování jsme měli rezervované už od předchozího dne a za velmi příjemnou cenu, takže motivace byla vysoká. Stačilo se dostat přes Dunaj, projet centrem a pokračovat na druhou stranu města.

„Stačilo“ je ovšem v případě Bělehradu trochu optimistické slovo.

Zatímco Budapešť působila, jako by se s cyklisty při plánování města skutečně počítalo, Bělehrad zatím působil spíš dojmem, že cyklista je nečekaná komplikace. Provoz byl chaotický, průjezd městem místy dost šílený a přechody i semafory vyžadovaly neustálou pozornost. Po několika dnech v Srbsku už jsme ale začínáme chápat místní pravidla. Například že červená na semaforu nepůsobí jako zákaz, ale spíš jako doporučení, abyste se před pokračováním důkladněji rozhlédli.

Ještě před příjezdem na ubytování jsme kola umyli v automyčce, abychom s nimi nezaneřádili celý apartmán. Pak jsme se zastavili v pekárně, vytáhli kola nahoru a objevili náš dnešní malý luxus: krásný mezonetový apartmán.

Po sprše jsme se konečně trochu zkulturnili, zapnuli pračku a vyrazili na čevapy. Byly výborné. Já jsem odcházel o něco kulatější než při příchodu. Nikolka tvrdila, že také, ale žádné viditelné důkazy pro to neexistují. (Námitka! Nikolka nejí maso takže měla bramborovou kaši, grilování zeleninu a spláchla to pivem. Jo a sežrala mi půlku salátu co jsem měl k čevapům)

Dnešní den navíc přinesl ještě jeden důležitý milník, který nemá nic společného s počtem kilometrů. Mirko mi pomohl přesunout náš cestovní web na normální adresu. Odteď tedy naše cesta pokračuje na honzanacestach.cz. Děkuji.

Po několika dnech v sedle přišel čas na něco, co zní téměř podezřele.

Jsme v Bělehradě a dnešním hlavním úkolem bylo odpočívat, dát dohromady kola a připravit se na další část cesty. Ráno jsme vstávali krátce po sedmé, zašli dolů pro snídani a počkali do devíti, kdy otevíral cykloservis.

Nikolka zamířila na kávu. Já naopak nasedl na kolo a vydal se do servisu.

A velmi rychle jsem zjistil jednu zvláštní věc. Po několika dnech jízdy s plně naloženými brašnami působilo prázdné kolo najednou skoro nestabilně. Bylo lehké, nervózní a reagovalo na každý pohyb úplně jinak, než na co jsem si mezitím zvykl. Helma by se rozhodně hodila, zvlášť v bělehradském provozu, který ani během odpočinkového dne nepřestal být šílený.

V servisu se mě ujal mechanik, který mluvil výborně anglicky a celé kolo se mnou postupně prošel. Seřídil brzdy, opravil osmicu na předním kole (tu si větu už z Bystřice, ale nebyla tak hrozná, abych o ní mluvil) a doladil zadní přehazovačku.

Největší překvapení se ale týkalo zadního kola.

Celou dobu jsem byl přesvědčený, že jsem si někde udělal pořádnou osmicu. Mechanik mi ale ukázal, že ráfek je ve skutečnosti v pořádku. Problém byl v plášti, který jsem pravděpodobně při prudším brzdění na jednom místě výrazně sedřel. Právě to způsobovalo nepříjemné poskakování kola.

Oprava byla tedy mnohem jednodušší, než jsem čekal. Stačilo vyměnit plášť.

Když už jsme měli kolo rozebrané, přišla řeč také na řetěz. Mechanik mi vysvětlil, že je už výrazně vytažený a že až se bude měnit, pravděpodobně bude potřeba vyměnit i celou kazetu. Podle jeho odhadu ale ještě čtyři sta až šest set kilometrů zvládne.

Doporučení tedy znělo jasně: zatím nic neměnit, jezdit dál, a až řetěz definitivně odejde, nasadit náhradní a poté vyměnit kazetu, snad se to povede dobře načasovat. Ukázal mi také, jak se nový řetěz spojuje a co přesně mám v případě problému udělat.

Aby toho nebylo málo, při sundávání zadního kola se zjistilo, že je píchnutá i duše. Buď jsem těsně před příjezdem do servisu chytil trn nebo kousek drátu, který zatím fungoval jako špunt, nebo jsem defekt dostal úplně na posledních metrech a pneumatika se ještě nestihla vyfouknout.

Každopádně lepší místo pro další defekt jsem si vybrat nemohl.

Po přibližně hodině a půl povídání, vysvětlování a oprav jsem odjížděl s novým zadním pláštěm, novou duší a kolem ve výrazně lepší kondici. Celá návštěva mě navíc vyšla překvapivě rozumně (čti 383 Kč, kdy mi několikrát oběhl kolo a utáhl šrouby, o kterých jsem ani nevěděl)

Pak už jsem zamířil za Nikolkou a konečně mohl začít skutečný odpočinkový program.

Oběd jsme vyřešili jednoduše. Udělali jsme si něco na způsob šopského salátu a přikusovali k tomu pita chléb. Největší odpolední vedro jsme přečkali doma pod klimatizací, což byla možná nejdůležitější aktivita celého dne.

Kolem páté jsme vyrazili ochutnat Ferdinandovy koule. Jde o knedlíky připomínající naše bramborové, jen naplněné sladkou náplní. Byly výborné, ale zároveň tak přeslazené, že člověk po první porci začal vážně přemýšlet, jestli se cukr nedá předávkovat.

Cestou zpátky jsme se ještě jednou zastavili v cykloservisu, doplnili pár drobností do výbavy a pak si zašli na jedno pivo do hospody, ktera byla inspirována Pánem Prstenů a jmenovala se Mordor Pub. Také je hnedka v druhé ulici od našeho bydlení. Náhoda?

Večer jsme strávili plánováním další trasy.

Zero day tedy nakonec nebyl úplně bez programu. Jen místo kilometrů přibyly nové duše, nový plášť, lepší představa o stavu kola a hlavně trochu energie do dalš

ích dnů.

A právě to byl celý smysl.

Po odpočinkovém dni jsme znovu naložili kola a vyrazili z Bělehradu dál na východ. Nejdřív jsme se potřebovali dostat zpátky k Dunaji, což v praxi znamenalo prokličkovat bělehradskými ulicemi, které vedou neustále nahoru a dolů. Jako ranní rozcvička ideální. S plně naloženým kolem už o něco méně.

Provoz se od našeho příjezdu nijak nezlepšil. Pořád byl stejně chaotický, hlučný a nepředvídatelný. Když jsme se napojili na jednu z hlavních výpadovek směrem z města, bylo to snad ještě horší. Kličkovali jsme mezi auty, hlídali každý pohyb kolem sebe a snažili se hlavně dostat z Bělehradu v jednom kuse.

Kolem desáté jsme si zasloužili první zastávku. V pekárně jsme koupili burek a makovku v přilehlé kavárně si dali kávu. Zajímavé bylo, že poprvé za celou cestu v Srbsku bez problémů přijímali kartu, ale v kavárně, co jsme si zvolili se ale platit nedalo.

A proto se mi povedlo nechat se poprvé během cesty skutečně “okrást”. Ne nějakým kapsářem, ale bankomatem.

Potřeboval jsem vybrat přibližně dvě stě korun v srbských dinárech. Revolut sice umožňuje výběry zdarma, jenže mně v tu chvíli nedošlo, že je dobré mít danou měnu předem směněnou. Bankomat si za transakci naúčtoval poplatek kolem sto dvaceti korun, tedy částku, která byla skoro stejně vysoká jako samotný výběr.

Zkoušel jsem dokonce změnit jazyk bankomatu do srbštiny, jestli se tím poplatek nějak zázračně neztratí. Neztratil.

Až později mi došlo, že jsem si mohl jednoduše směnit měnu v aplikaci. Případně zajít do podniku, zaplatit kartou tisíc sto dinárů (dělení pěti a jsi na českých korunách) a vzít si tisíc na zaplacení kávy. Ale podobné objevy přicházejí zásadně až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Za Bělehradem nás čekala kombinace úmorného vedra a několika výraznějších kopců. Po nekonečných maďarských a srbských rovinách to byla sice změna, ale rozhodně ne taková, po které bychom toužili. Sjezdy byly příjemné. Výjezdy už podstatně méně.

Teplota postupně stoupala a když se konci vyslali zázračně objevilo občerstvení bylo jasné, že zastavíme. Pití se v podobném počasí nemění v obyčejnou součást cesty, ale v hlavní strategickou surovinu.

Ve Smederevu jsme si dali zmrzlinu. Kopeček byl obrovský, stál v přepočtu asi třicet korun a chuťově bych mu udělil solidních šest z deseti. Nebyla to zmrzlina, kvůli které by člověk změnil trasu, ale v tom vedru chutnala dostatečně dobře.

Za městem začala Nikolce pískat brzda. Má trochu jiný typ než já a nebyl jsem si jistý, kde přesně ji povolit a jak ji správně srovnat. Rozhodli jsme se proto neexperimentovat a počkat na cykloservis. Brzda je přece jen jedna z těch částí kola, u kterých se metoda pokus–omyl nemusí úplně vyplatit. Je také možné, že budou potřeba nové destičky.

Z Lipy jsme pokračovali směrem na Požarevac právě ve chvíli, kdy přišla nejhorší část dne. Teplota měla vystoupat ke třiceti sedmi stupňům, ale nad rozpáleným asfaltem bylo pocitově ještě mnohem víc.

Když jsme konečně dorazili k Lidlu, vpadli jsme nejdřív dovnitř jen pro studené pití a asi čtvrt hodiny stáli pod klimatizací. Teprve potom jsme byli schopní normálně přemýšlet, nakoupit oběd a vyjít zpátky ven. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsme nechali kola před obchodem nezamčená, a kdyby něm je někdo ukradl, tak nás vlastně vysvobodí.

Za obchodem byl pěkně upravený trávník, takže jsme rozbalili karimatku a začali jíst. Vypadalo to jako ideální místo k odpočinku. Asi po půlhodině se ale objevil člen ochranky a začal nám vysvětlovat, že tam zůstat nemůžeme.

Snažil jsem se mu objasnit, že nejsme bezdomovci, ale sportovci, a že za hodinu stejně odjedeme. Na jeho rozhodnutí to nemělo žádný vliv. Nechtěli jsme dělat problémy, sbalili jsme se a popojeli přibližně kilometr dál.

Nakonec jsme našli strom na sídlišti a pod jeho stínem strávili asi tři hodiny. Leželi jsme na karimatkách, hráli karty a čekali, až se slunce posune níž. V podobném vedru člověk rychle pochopí, že pauza není zdržení. Je to jediný způsob, jak pokračovat dál.

Když se stíny konečně prodloužily a vzduch začal být snesitelnější, vrátili jsme se do sedel. Čekalo nás ještě dvacet kilometrů, ale tentokrát už byly za odměnu. Silnice byla čerstvě opravená, lehce zvlněná mezi kopečky a večerní jízda po novém asfaltu byla po celém dni nečekaně příjemná.

Celkem jsme ujeli přibližně devadesát pět kilometrů a dorazili do vesnice Oreovice, jejíž název zní skoro stejně dobře jako představa, že už se dnes nikam dál nejede.

Místo na spaní jsme tentokrát vyřešili poměrně barbarsky. Vlezli jsme na místní fotbalový stadion – i když slovo stadion je možná poněkud velkorysé – a stan postavili v rohu hrací plochy.

Největší výhodou byla puštěná voda používaná k zavlažování trávníku. Po celém dni v sedle jsme ji proměnili v improvizovanou sprchu, najedli se a zalezli do stanu.

Po bělehradském provozu, kopcích, bankomatové loupeži a třicetisedmistupňovém vedru jsme nakonec usínali na fotbalovém hřišti.

Na dálkové cestě zkrátka není důležité, kolik hvězdiček má hotel. Hlavní je, že

teče voda a země je alespoň trochu rovná.

Dnešek byl zatím časově nejdelší den celé cesty. Vyjeli jsme ještě před sedmou ráno z Oreovice a dojeli jsme až půl deváté večer. Ale pěkně postupně.

Ráno jsme vyráželi bez snídaně. Chtěli jsme co nejvíc využít chladnější vzduch a první kilometry ubíhaly překvapivě příjemně (hlavně jsme všechno sežrali už večer). V Žabarech jsme zastavili u pekárny a konečně se najedli.

Nikolka si tam během několika minut vybudovala vlastní psí smečku. Místní psi se kolem ní začali shromažďovat ve chvíli, kdy pochopili, že jí makovec a že by z něj možná mohlo něco upadnout. Věrně ji následovali až do okamžiku, kdy z pekárny vyšel další člověk a nabídl jim něco lepšího. Hierarchie smečky se změnila během několika vteřin.

Ze Žabarů jsme pokračovali směrem ke Svilajnaci, kde jsme si chtěli dát kávu a na chvíli odpočinout. Kávu jsme nakonec sehnali, ale znovu se ukázalo, že placení kartou je v Srbsku trochu loterie.

Obešli jsme snad sedm kaváren a ani jedna kartu nebrala. Nezbylo než znovu navštívit bankomat, kterému už pracovně říkám zlodějský. Dobrou zprávou bylo, že poplatek z předchozího výběru mi banka nakonec vrátila. Teď už jen doufám, že stejně dopadne i dnešní pokus.

Vybral jsem dva tisíce dinárů, tedy přibližně čtyři sta korun. Větší hotovost se nám tu hodí hlavně kvůli pekárnám, menším kavárnám a svačinám, kde terminál často buď nemají, nebo předstírají, že neexistuje.

Ze Svilajnace by bylo nejjednodušší pokračovat po hlavní silnici číslo 185. My jsme se ale rozhodli pro zajímavější variantu přes menší vesnice. Trasa byla klidnější, lehce zvlněná a hlavně bez neustálého proudu aut.

Jenže offline mapa neukázala jeden důležitý detail.

Přibližně pět nebo šest kilometrů silnice bylo čerstvě vyfrézovaných. Místo asfaltu nás tak čekal tankodrom plný nerovností a drncání..

Krajina byla navíc mnohem zajímavější než nekonečné roviny předchozích dnů. Vesnice střídaly pole, cesta šla chvíli nahoru a chvíli dolů a člověk měl konečně pocit, že se okolí opravdu mění.

Do Ćuprije jsme dorazili krátce před třetí odpoledne. Teplota byla v tu chvíli na svém vrcholu a my už měli v nohách asi sedmdesát kilometrů. Nakoupili jsme si něco k obědu, studené pití a něco sladkého a zamířili do parku u řeky Velká Morava.

Tam jsme zůstali až do půl sedmé.

Odpočinek jsme tentokrát spojili i s koupáním. Po celém dni v horku byla řeka možná nejlepší částí celé etapy. Nešlo jen o ochlazení. Na chvíli jsme ze sebe smyli pot, prach a pocit, že jsme celý den pomalu pečení na asfaltu.

Když začalo slunce klesat, nakoupili jsme ještě rychlou večeři a vydali se na posledních třicet kilometrů.

Trasa byla opět velmi pestrá. Nejdřív čtyři kilometry úplně rovně. Potom mírná zatáčka a následovaly další čtyři kilometry. A pak přišel dvanáctikilometrový úsek, který mohl někdo narýsovat pravítkem.

Začalo se stmívat, takže jsme poprvé vytáhli světla. Nešlo ani tak o to, abychom viděli my. Potřebovali jsme hlavně, aby auta, která kolem nás projížděla, viděla nás.

Na místo určení jsme dorazili kolem půl deváté. Měli jsme za sebou přibližně sto kilometrů a mysleli si, že už zbývá jen najít kousek trávy, postavit stan a usnout.

Ukázalo se, že právě to bude jeden z nejsložitějších úkolů dne.

Nejdřív jsme chtěli spát u hřiště, jenže tam pořád pobíhaly děti. Potom jsme našli zelený plácek uprostřed obce. Když kolem šla starší paní, pokusil jsem se jí směsí češtiny, slovenštiny a toho, co považuji za srbštinu, vysvětlit, že jsme z Česka a chtěli bychom tam přespat ve stanu.

Paní mi vůbec nerozuměla.

Po chvíli se mě ale zeptala, jestli náhodou nejsem syn nějaké její kamarádky. Tím se potvrdilo, že komunikační problém nebyl jen na naší straně.

Nakonec jsme se přesunuli na okraj posekané louky a stan postavili v jednom z rohů. Není to nejjistější místo, ale po dnešním nájezdu už jsme neměli energii hledat něco dalšího.

Teď zbývá jen doufat, že nás v noci nenajdou místní psi aže ráno budeme pokračovat dál směrem na Niš.

Ráno jsme vyrazili ještě před sedmou. Většinu dne jsme pokračovali podél relativně nové dálnice, vedle které zůstala původní silnice. I ta ale prošla rekonstrukcí, takže přestože se neustále vlnila nahoru a dolů, jelo se nám po hladkém asfaltu docela dobře. Provoz byl navíc mnohem klidnější než na hlavních tazích, což po předchozích zkušenostech rozhodně nebylo k zahození.

První zastávku jsme udělali na snídani u jednoho z malých vesnických obchodů. Stačilo, abych nechal Nikolku asi třicet vteřin samotnou, a když jsem se vrátil, seděli kolem ní tři psi. Snídaně se psy se tak pomalu stává pevnou součástí našeho cestovního programu. Nikolka zjevně neprochází srbskými vesnicemi jako obyčejná cyklistka, ale jako pojízdná vůdkyně místních smeček.

V Aleksinci nás Mapy.cz znovu trochu překvapily. Navigace nás chtěla poslat po trase, která byla zamčena jako cykliska. Navrhovaná cesta vedla nejdřív po hlavní silnici nahoru do kopce a potom zase dolů.

Stačil krátký pohled do mapy a rozhodli jsme se kopec jednoduše objet. Na trasu jsme se napojili asi o dvě stě metrů dál, ujeli prakticky stejnou vzdálenost a ušetřili přibližně čtyřicet výškových metrů.

V centru jsme si dali výbornou kávu a já provedl kompletní údržbu kol v rozsahu svých technických schopností. To znamená, že jsem vyčistil řetězy a znovu je namazal. Tím byl můj servisní zásah úspěšně ukončen. Mezitím jsme dobili powerbanku, chvíli poseděli a vyrazili dál.

Také v následujících kilometrech jsme se od doporučené trasy místy odchýlili a raději projížděli menšími vesnicemi. Cesta byla klidnější, nebyl na ní téměř žádný provoz a hlavně jsme se vyhnuli zbytečnému převýšení, také nás překvapila velmi dobrá kvalita silnice.

Skoro v každé srbské vesnici se nachází malý obchod, který zvenčí vypadá nenápadně, ale uvnitř prodává prakticky všechno. Před vchodem obvykle stojí několik lednic plných studeného pití, což je přesně ten druh infrastruktury, který v místních vedrech dokážeme ocenit. Často se dá koupit také burek a další pečivo, takže o zásobování většinou není nouze.

Při jedné z těchto zastávek za námi přišel místní muž, jehož jméno znělo nějak jako Dragoš. Přinesl nám dvě Fanty a začal se vyptávat, odkud jedeme a kam máme namířeno. Několik minut jsme spolu vedli rozhovor směsí češtiny, slovenštiny, srbštiny a toho, co jsme právě potřebovali vyjádřit rukama. On vypadal naprosto spokojeně, my jsme dostali studené pití a poté zase odjel. Jedno z těch krátkých setkání, která nikdo neplánuje, ale na cestě potěší nejvíc.

Do Niše jsme dorazili v největším odpoledním horku lehce přes druhou. Město působilo velmi příjemně, ale naše priority byly v tu chvíli jednoduché: najíst se a najít park, ve kterém přečkáme následující tři nebo čtyři hodiny.

Nikolka si koupila něco v pekárně. Já jsem zahlédl místního, jak s velkou chutí jí pljeskavici v bulce, a zeptal se ho, odkud ji má a jestli je dobrá. Ujistil mě, že je úplně nejlepší, a poslal mě do nedalekého podniku připomínajícího náš kebab.

Objednal jsem si pljeskavici v bulce s hranolkami, dohromady asi za sto dvacet korun. Chutnala výborně a odcházel jsem naprosto spokojený.

Spokojenost vydržela do chvíle, než jsem chtěl podnik doporučit Simonovi, který se pohyboval asi třicet nebo čtyřicet kilometrů za námi. Otevřel jsem si jeho hodnocení na google mapách a zjistil, že má přibližně 1,6 hvězdičky. Recenze se nesly hlavně v duchu otázek, jak může být podnik stále otevřený a zda jeho návštěva nekončí otravou jídlem.

Doporučení jsem Simonovi raději neposlal.

Rovnou jsem si preventivně vzal dvě živočišné uhlí a ráno se ukáže, jestli místní znalec skutečně objevil skrytý gastronomický poklad, nebo mě jen poslal vstříc srbské verzi faraonovy pomsty.

Největší vedro jsme přečkali v krásném nišském parku. Rozložili jsme se na udržovaném trávníku pod vysokými vzrostlými stromy a několik hodin prakticky nic nedělali. Přibližně jednou za hodinu jsme vstali a šli se ochladit do fontány. V podobném počasí už člověk příliš neřeší důstojnost (tohle bylo poprvé co jsem se ve fontáně koupal s malými cigáňaty). Hlavní je snížit vlastní teplotu alespoň na úroveň, při které je znovu schopný přemýšlet.

Při jednom návratu od fontány jsem zjistil, že dvě nebo tři minuty stačily Nikolce k získání místního nápadníka. Musel jsem tedy nenápadně připomenout, že zdejší smečka už svého alfa samce má. Poselství bylo zřejmě pochopeno a mladík po chvíli odešel.

Když jsme po šesté hodině balili a chystali se pokračovat, projížděla kolem nás matka se dvěma dětmi. Asi šestiletý chlapec se při průjezdu kolem našich kol rozhlédl, ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi. Naštěstí se mu nic vážného nestalo. Rozhodně jsem se tomu nesmál.

V Lidlu jsme doplnili studené pití a vyrazili na posledních dvaadvacet kilometrů. Krajina se začala postupně měnit. Nekonečné roviny ustupovaly kopcům a silnice nás vedla krásným údolím dál na jih Srbska.

Na noc jsme našli místo za kostelem. Stan jsme schovali tak, abychom příliš nepřekáželi, najedli se a připravili světla na další ráno. Čeká nás několik krátkých tunelů a budeme doufat, že nás řidiči uvidí dřív, než se z cestovního deníku stane závěť.

 

Ranní kontrola zdravotního stavu dopadla dobře. Faraonova pomsta se nekoná, pljeskavica z podezřelého stánku zůstala bez následků a podnik si ode mě zaslouží pět hvězdiček i obranu proti všem komentářům o polosyrovém mase. Proto jdu napsat recenzi, že i přes to, že paní čepavpčince má podle příjemnosti solidní praxi na úřadech, zhodnotila správně svoji životní cestu a vypadala se správným směrem!

Na Srbsko a můj názor se nikdo zvlášť neptal, ale protože tenhle blog píšu já a vy ho čtěte, tak si můžu dovolit pár, mých poznámek.

Taky doufám, že jste si užili plothanger, že jsem nenapsal den ještě ten večer ale až teďka ráno. Ne kvůli dramatičnosti ale kvůli tomu, že za Bulharskými hranicemi v údolí, nebyl signál ani z jedné strany.

V Srbsku jsme strávili přibližně týden. Ze všech států, kterými jsme zatím projeli, je to nejdelší doba. A zároveň země, ze které jsem měl před lety úplně zbytečný respekt.

Když jsme kdysi stopovali Balkánem, přiznám se, že jsem měl ze Srbska trochu strach a proto ho lehce vynechal. Realita ale byla úplně jiná.

Potkali jsme spoustu ochotných lidí. V Bělehradě téměř každý mluvil anglicky a člověk se domluvil bez sebemenších problémů. Na jihu už angličtina tolik nefungovala a na severu, kde žije početná maďarská menšina, to bylo občas podobné. Jenže na Balkáně člověk rychle zjistí, že jazyk je vlastně až na druhém místě. Když se chce domluvit, ruce, úsměv a pár slov vždycky nějak stačí.

A právě zkušenost s lidmi budd asi to první, co si ze Srbska odvezeme.

Srbsko je zvláštní směs různých období.

Ve městech je pořád cítit architektura Rakouska-Uherska. Vedle ní stojí mohutné paneláky z dob Jugoslávie, které mají svoje zvláštní kouzlo. Mám pro ně slabost a do alba jich pár určitě přidám.

Nejvíc času jsme ale strávili na vesnicích.

A ty se popisují překvapivě těžko.

Nejbližší přirovnání, které mě napadlo, je starý minecraftový server z roku 2015. Někdo si postavil nádherný dům podle návodu z YouTube. Vedle stojí rozestavěný, kterému mamka vypla WiFi. O pár ulic dál je úplně opuštěný dům zarostlý vegetací. A sem tam se objeví vila, která vypadá, jako by ji postavil samotný admin serveru.

Je to zvláštní směsice krásných domů, rozpadajících se staveb i opuštěných usedlostí. Místy působí chaoticky, ale právě tím je vlastně zajímavá.

Velkým překvapením byly ceny.

Po několika dnech jsme přestali v obchodech přepočítávat každou položku. Prostě jsme věděli, že většina věcí bude levnější než doma. To je při cestování příjemná změna.

Jedinou výjimkou bylo palivo.

Překvapilo mě, že benzín i nafta stojí prakticky stejně jako v Česku, přestože průměrné platy jsou tu výrazně nižší. Stáří aut a (či vůbec existence) STK si všimne asi každý.

A co kola?

Naštěstí stále drží.

Občas něco zavrže, občas něco zachrastí. Největší otazník visí nad řetězem. Mechanik v Bělehradě nám vysvětlil, že už má to nejlepší za sebou a jednou prostě přijde jeho čas.

Neříkám tomu tikající bomba.

Spíš rachotící bomba.

Zatím ale drží.

Naše těla se mezitím na každodenní jízdu překvapivě dobře adaptovala. Zadek už nebolí zdaleka tolik jako první dny, nohy si zvykly a ráno se nerozcházíme s takovým utrpením jako na začátku.

Největším protivníkem už dávno nejsou kopce.

Je to vedro.

A tady si dovolím jedno malé klimatické okénko.

Když předpověď hlásí třeba 36 °C, nachází se teploměr ve výšce dvou metrů nad zemí, je zatíněn a nad běžným povrchem, většinou travnatým.

Takže kontrolní otázka.

Kolik je asi na rozpáleném asfaltu, metr nad zemí, na kole, na přímém slunci?

Proto poslední dny fungujeme podle jednoduchého režimu. Brzy ráno vyjet, po poledni zalézt do stínu, několik hodin přečkat nejhorší výheň a pokračovat až večer.

Poslední kilometry Srbskem už byly překvapivě pohodové. Stará silnice kopírovala dálnici a byla ve velmi dobrém stavu. Jen občas projektant zřejmě usoudil, že místo rovné trasy bude mnohem zábavnější poslat silnici prudce nahoru a vzápětí zase dolů.

Nesmíme zapomenout na pojizdnou vůdkyni psů, která ze všech těch zapadlých stánků vybrala jeden, kde byly narozené malinké štěňátka. Po osvěžení, milionu fotek a kontrole zavazadel, jestli si jedno neodváží jsme jeli dál.

V Pirotu jsme si dali pauzu a stejně tak v Dimitrovgradu, kde jsme se snažili utratit poslední srbské dináry.

Našli jsme zmrzlinárnu, kde se zmrzlina neprodávala na kopečky, ale na gramy. Výsledkem byl nejmenší kopeček celé výpravy. Stál skoro nic a chuťově bych ho zařadil někam pod průměr. Na srbský žebříček zmrzlin se rozhodně nezapíše.

Když večer polevilo horko, zamířili jsme k hranici.

Přechod pro cyklisty tu neexistuje, takže jsme se na krátkou chvíli stali součástí dálničního provozu. Asi kilometr jsme jeli podél kolony kamionů čekajících na vstup do Evropské unie. 

My jsme se zařadili za osobní auta. Před námi stálo sedm vozidel. Srbská kontrola proběhla rychle, dostali jsme výstupní razítko a o pár minut později jsme už byli u Bulharů. Ti byli ještě rychlejší.

A pak už jsme byli v další zemi.

Bulharsko nás přivítalo po svém.

Řeka Nišava, která nás Srbskem provázela jako široká řeka, se za hranicí proměnila v mnohem menší tok. Našli jsme na ní nízký jez, ve kterém vzniklo ideální místo na koupání.

Po celém dni v sedle to byla ta nejlepší možná uvítací ceremonie.

Vykoupali jsme se, našli krásnou louku, postavili stan a usínali s pocitem, že další kapitola naší cesty právě začala.

V noci se pravidelně budím a dnešek nebyl výjimkou.

Ležel jsem ve stanu, poslouchal zvuky kolem nás a postupně zase usínal, když se zničehonic ozvala rána. Ne obyčejné zapraskání větve. Ten zvuk se dal v nočním tichu popsat jedině tak, že se někde poblíž medvěd opřel do stromu a následně ho zlomil.

V tu chvíli jsem byl dokonale vzhůru.

Koukal jsem přes stan na louku zalitou měsíčním světlem a snažil se rozeznat siluetu medvěda, který k nám právě přichází. V hlavě se okamžitě rozběhly všechny možné scénáře. V brašně nám zůstal kus salámu. Medvěd ho ucítí. Přijde ke stanu. A přestože stan během noci působí jako docela bezpečný hrad, pro medvěda nejspíš nebude představovat zásadní překážku.

Takhle jsem si postupně promítl většinu variant našeho konce, až jsem z toho nakonec znovu usnul.

Ráno nikde žádný medvěd nebyl.

Vysvětlení přišlo, až když kolem projelo auto. Přes cestu vedly staré koleje, které byly po stranách obložené dřevem. Jakmile na ně auto najelo, ozvala se úplně stejná rána jako v noci.

Žádný medvěd lámající strom. Jen dřevo pod pneumatikami a noční fantazie pracující na plný výkon.

Předchozí večer jsme zastavili asi pět kilometrů před místem, kam jsme původně chtěli dojet. Ráno nás proto čekalo dokončení stoupání.

Vyšlapali jsme do přibližně 780 metrů nad mořem, což byl zatím nejvyšší bod celé naší výpravy. Nahoře jsme si začali všímat prvních výraznějších rozdílů mezi Srbskem a Bulharskem.

Například toho, že tady existují louky.

Po dlouhých dnech mezi poli jsme najednou projížděli krajinou, ve které se střídaly travnaté plochy, políčka a malé vesnice. Pro nás to znamenalo hlavně jednu praktickou výhodu: v Bulharsku by mohlo být výrazně jednodušší hledat místa na spaní.

Silnice se příjemně klikatila krajinou, chvíli stoupala, chvíli klesala a vedla mezi kopci a loukami. Po nekonečných rovných úsecích v Srbsku to byla vítaná změna.

V Godeči jsme si začali všímat dalších bulharských zvláštností.

Bulharsko od od tohoto roku používá euro, a v obchodech se proto ceny uvádějí zároveň v eurech i v původních levech. Přepočet byl příjemně jednoduchý: dva levy odpovídaly přibližně jednomu euru.

Moje tělo si mezitím z nejasného důvodu řeklo, že nutně potřebuje multivitaminový džus. Hned v prvním obchodě jsem si jeden koupil.

Byl naprosto příšerný.

Přesto jsem ho nějakou dobu vezl s sebou, protože vyhazovat jídlo nebo pití se mi příčí. Když ale přišlo jedno z nejprudších stoupání dne, provedl jsem rychlý přepočet mezi morálkou a hmotností zavazadel a džus skončil ve škarpě.

Komunikace byla v Bulharsku zatím obtížnější než v Srbsku. Srbsky jsme se dokázali s místními aspoň nějak domluvit, protože některá slova zněla povědomě. Tady jsme občas selhávali i při komunikaci rukama.

Do toho byla většina nápisů v cyrilici. Nákup v obyčejném obchodě se tak změnil v malé dobrodružství. Člověk stojí před regálem, čte písmena, která technicky zná, ale dohromady mu neříkají vůbec nic. A každé zboží má navíc dvě cenovky.

Říkat tomu španělská vesnice by bylo urážkou španělských vesnic.

Kávu jsme ale nakonec dostali, takže základní komunikační cíle byly splněny.

V kavárně jsme si všimli dalšího znamení, že se pomalu blížíme k Turecku: objevil se první turecký záchod.

Rozhodl jsem se, že bych ho prubnu. Když jsem ale otevřel dveře do prostoru velkého přibližně metr krát metr, a nachází se tam slečna usmívající si ruce a že uvnitř panuje vůně, kterou lze jen obtížně popsat ve slušné společnosti. Pokus o kulturní zkušenost jsem proto odložil na jindy.

Po posledních dvou nebo třech dnech plných stoupání jsme se konečně dostali do situace, kdy jsme měli všechno nastoupané sjet.

Těšil jsem se na dlouhý sjezd skoro celý den.

Na začátku jsem ještě Nikolku instruoval, aby v horku nebrzdila nepřetržitě, ale raději brzdy dávkovala, aby se zbytečně nepřehřály.

Ukázalo se, že tahle rada bude úplně zbytečná.

Proti nám foukal tak silný vítr, že brzdil za nás. Na přibližně dvanácti kilometrech jsme klesli asi o tři sta metrů, ale brzdy jsem použil prakticky jen ve chvíli, kdy jsme chtěli zastavit u pítka. Zde jsem také provedl experiment s namočeným a vyždímaným tričkem. Vydrží vlhké celých 15 minut.

Ve Svoge mě čekalo další překvapení. Pojďme si udělat malý geograficky test.

Řeky ze Sofie tečou:

A) na západ

B) na jih

C) na východ

D) ze Sofie vytéká řeka Iskar, která prochází hlubokým údolím přes Svoge a pokračuje na sever až k Dunaji. Do něj se vlévá mezi vesnicemi Baikal a Gigen

Správná odpověď je D. Pokud jste odpověděli správně, víte víc než Honzík ve 12:44.

Já jsem totiž celou dobu předpokládal, že budeme směrem k Sofii klesat. Místo toho jsme zjistili, že nás čeká další stoupání.

Koupili jsme si studené pití, praženou kukuřici, trochu se najedli a pokračovali dál. Já mezitím tiše polykal nadávky.

Do Novi Iskaru jsme dorazili krátce po třetí odpoledne, kdy už bylo opravdu velké vedro.

Před obchodem seděli místní muži ve stínu stromu, pili pivo a vypadali velmi spokojeně. Rozhodl jsem se tedy provést jednoduchý experiment: pokud budu dělat totéž, mohl bych být stejně šťastný.

Koupil jsem si pivo.

K tomu jsme přidali meloun, broskev a vodu a další dvě až tři hodiny strávili odpočinkem ve stínu. Poslouchali jsme něco z telefonu, hráli karty a já Nikolce vysvětlit jak se správně hraje žolík.

Až když největší vedro polevilo, vyrazili jsme znovu.

Sofii jsme chtěli objet. Velká města nejsou s naloženými koly zrovna příjemná a po zkušenostech z Bělehradu jsme neměli potřebu dobrovolně vstupovat do dalšího dopravního chaosu. A hlavně jsme v Sofii již byli

Objížďka byla úspěšná, projížděli jsme předměstími Sofie, které by se dali popsat jako větší Cejl až do té doby, než nakreslená “cyklostezka” pokračovala po obchvatu a následně se na šest set metrů dostala i na dálnici.

Den jsme zakončili v Ravnopole, kde měly být přírodní termální prameny.

Nikolce jsem je popisoval jako romantické, nádherné a téměř lázeňské místo. Skutečnost byla o něco balkánštější.

Voda sice byla teplá, ale celé okolí působilo spíš jako improvizované místní lázně než jako wellness z katalogu. Navíc se nedal úplně zahnat pocit, že by mohlo jít o prasklou trubku z průmyslové zóny vzdálené asi kilometr a půl.

Rozhodli jsme se věřit lepší variantě.

O kus dál jsme si postavili stan, uložili se ke spánku a za vzdáleného štěkání psů přemýšleli, co nám Bulharsko připraví zítra.

 

Jet lag jsme úspěšně zvládli (je tady +1 hodina!), a tak jsme u termálních pramenů poblíž Ravnopole znovu vstávali v šest ráno. Čekala nás dlouhá etapa, takže jsme chtěli co největší část trasy zvládnout dřív, než se silnice rozpálí na provozní teplotu bulharské pece.

První kilometry vedly směrem na Elin Pelin. Městečka v okolí působila skoro jako vzdálená předměstí Sofie – směs novějších domů, starších staveb a latté macchiatový obyvatelé kam jen oko dohlédne.

V Elin Pelin jsme nakoupili snídani. Objevili jsme pečivo připomínající naši vánočku, jen naplněné jablečnou marmeládou. Přidali jsme dvě mléka a banán a s novou zásobou energie pokračovali dál.

Přes Dolní Malinu jsme začali stoupat k Malině Horní. Tam jsme se napojili na novou, krásně hladkou silnici, která nás provázela dalších přibližně dvacet kilometrů.

A právě na ní jsme překonali nový výškový rekord celé cesty.

Osm set deset metrů nad mořem.

Od tohoto bodu to je prakticky jen z kopce až k moři. Tedy až na jeden nebo dva další kopce, které se rozhodly, že do tohoto optimistického plánu ještě promluví.

Dnešní etapa měla přibližně 100 kilometrů ale kvůli dobrému stavu silnice, mnoha pítkům, sjezdům bez šlapání a objevení mraků na obloze (dokonce jsme viděli, jak nedalekou nás prší!) jsme zvládli 110 km. Je možné, že jsme podobnou vzdálenost už někdy ujeli, ale tentokrát jsme k ní přidali také asi sedm set nastoupaných a devět set sestoupaných metrů.

Přesto bych dnešek zařadil mezi nejhezčí dny celé výpravy.

Krajina se neustále měnila. Silnice se klikatila mezi loukami, políčky a kopci, výhledy byly otevřenější a asfalt většinou překvapivě kvalitní. Po nekonečných rovinách v Maďarsku a Srbsku nás konečně bavilo sledovat, jak se krajina kolem nás proměňuje s každým dalším kilometrem.

Jeden z nejdelších sjezdů nás přivedl do Petrichu. Udělali jsme si tam jen krátkou pauzu, doplnili tekutiny, ochladili se u pítka a pokračovali do další vesnice, kde jsme plánovali oběd.

V místním obchůdku jsme našli něco, co vypadalo jako ajvar, a k tomu balkánský sýr s chlebem.

Ajvar se nakonec ukázal být spíš pálivým kečupem. Sýr chutnal mně, ale Nikolka z něj příliš nadšená nebyla. Byl výrazně aromatičtější než to, na co jsme zvyklí z českých obchodů.

Po této velmi úspěšné gastronomické zastávce jsme se vydali do dalšího kopce.

Během stoupání jsme zastavovali téměř u každého pítka, které jsme potkali. Opláchli jsme si obličej, namočili vlasy i trička a alespoň na pár minut vytvořili dojem, že nám není nesnesitelné vedro.

Pořád ale řešíme otázku, jestli z těchto pramenů také normálně pít.

Voda většinou přitéká odněkud z lesa, vypadá čistě a místní ji evidentně používají. Pravděpodobně by nám nic nebylo. Na druhou stranu, kdybychom pili úplně ze všech pítek, stačí jediné špatné a několik následujících kapitol by se mohlo věnovat úplně jiným tématům než cyklistice. Zatím proto zůstáváme u osvěžování a vodu k pití raději kupujeme.

Odpoledne jsme dorazili do Panagjurište, kde jsme objevili Lidl. Nakoupili jsme zmrzlinu, džus a další studené zásoby, chvíli se ochladili pod klimatizací a následně všechno snědli ve stínu za obchodem. Tentokrát nás naštěstí nikdo nevyhazoval. Pak jsme se ještě jednou vrátili pro večeři a sjeli do městského parku. Byl krásně udržovaný, zelený a jako stvořený pro několik hodin nicnedělání.

Během odpočinku jsem si znovu uvědomil rozdíl mezi Srbskem a Bulharskem. Srbové na nás většinou působili velmi otevřeně a sami se s námi dávali do řeči. Bulhaři jsou zatím trochu chladnější. Možná je to pouze jazykem. Srbština nám připadala o něco bližší a s trochou fantazie jsme se dokázali dorozumět. V Bulharsku jsme kromě čísel a několika základních výrazů často úplně ztracení. Dnešní odpočinková pauza se ale stejně netočila hlavně kolem lidí.

Týkala se mého kola.

Už několik dní se mi nedařilo zařadit na předním přehazovačce nejlehčí převod. Doposud jsem problém úspěšně ignoroval, ale před dalšími kopci jsem se rozhodl zasáhnout.

Vyzbrojen několika videi z YouTube, odhodláním a multiklíčem z Decathlonu asi za stovku jsem se pustil do práce. Následovala série povolování šroubků, utahování šroubků, nadávání, zkušebních jízd parkem a opětovného nadávání. Kolem jedné skupiny místních dědečků jsem projel snad šestkrát. Nedělal jsem to schválně – jen jsem pořád testoval, jestli už převody fungují lépe, nebo jsem právě kolo definitivně dorazil.

Nakonec se ale stal malý zázrak. Nejlehčí převod začal fungovat. Je to skoro komické, protože největší kopce už máme pravděpodobně za sebou a teď budeme převážně klesat. Ale důležité je, že jsem závadu opravil sám a kolo po zásahu stále jede.

Jeden z dědečků se mě při další zkušební jízdě nakonec zeptal, co vlastně dělám. Chvíli jsme si povídali – neřekli jsme si toho mnoho, ale základní informace jsme si předali a oba jsme vypadali, že přibližně chápeme, o co jde.

V průběhu mých oprav přišla za námi i místní holčička a i přes žádné společné slovo se s Nikolkou seznámila a dělala nám společnost.

Když mám zařazený sedmý nebo osmý převod řetěz o něco dře a nejsem si jistý o co, doufal jsem, že to zmizí když upravím přední přehazovačku ale ne (dře i u 2, 7) . Můj tip je, že právě na těchto pastorkách jsem jezdil nejčastěji, takže mohou být opotřebovanější než ostatní. Řetěz je navíc už značně vytahaný, a proto do zubů nemusí přesně zapadat.

Ale protože tenhle blog čtou i lidé, kteří kolům rozumějí výrazně víc než já, rád si nechám poradit. Takže neváhejte ukázat své zkušenosti a pomoct mi.

Večer jsme překonali ještě jeden menší kopec a následně si užili asi patnáct kilometrů příjemného klesání. Projížděli jsme vesnicemi, které místy vypadaly jako kulisy z Borata.

V jedné z nich stál u silnice asi čtyřletý kluk s malým žlutým kufříkem na kolečkách a pokoušel se stopovat.

Vypadal naprosto rozhodnutě, že opouští rodinu i rodnou vesnici a vydává se do světa.

Kolem něj pobíhala maminka nebo babička a odháněla každé auto, které by mu snad chtělo zastavit a ručně vysvětlit, že jeho dobrodružství právě končí. Netušíme, co ho doma tak rozčílilo, ale cestovní plán měl připravený důkladněji než někteří dospělí.

Na noc jsme našli louku a postavili stan. Dlouho jsme venku nevydrželi. Jakmile se setmělo, objevilo se tolik komárů, že nás během několika minut vehnali dovnitř.

Ráno jsme vyráželi znovu lehce před půl sedmou. Stan byl mokrý, protože přesně na místě, kde jsme spali, v noci pršelo. Jediné místo v celém Bulharsku, kde pršelo.

Aspoň cesta začínala příjemně. Po dešti se ochladilo a silnice vedla převážně z kopce, takže první kilometry ubíhaly skoro samy.

V jedné malé vesnici jsme zastavili na snídani. Před obchodem seděla tradiční sestava místních dědečků a obklopený kolem automatu na kávu, které jsou tady snad na každém rohu. Bulharská kávová kultura zjevně funguje trochu jinak než u nás – místní si místo kávy z kaváren pochutnávají na kávě z automatu, které u nás známe z nemocnic. Ale ne ty “hezké” ale ještě ty staré. Vedle nich většinou ještě stojí automat na vodu a to je střed vesnice.

Hned vedle byla malá pekárna, kde jsme si dali Banicu se sýrem připomínající burek, a mohli jsme pokračovat dál.

Do Plovdivu jsme dorazili poměrně rychle. Na okraji města jsme narazili na nové obchodní centrum s moderní kavárnou a ačkoliv automaty zní lákavě, tomuhle se odolat nedalo. Také tam byly zásuvky takže jsme dobili i elektroniku.

I přes výrazně dražší kávu než v Srbsku (v Pirotu jsme se vlezli do 75 korun s dostali jsme k tomu domácí citrónovou limonádu) Nikolka ale tvrdila, že byla výborná, takže tentokrát cenu omlouváme.

V Plovdivu jsme si také uvědomili, že jsme zatím v Bulharsku skoro nic skutečně místního neochutnali, a tak jsme zamířili do restaurace.

Nikolka měla výběr jednodušší. Objednala si omeletu s balkánským sýrem a houbami, k tomu šopský salát a česnekový chléb.

Já jsem chtěl něco masového s bramborem.

Číšník ale při pohledu do jídelního lístku začal jeden po druhém ukazovat na pokrmy, které zrovna nejsou. A náhodou to byly hlavně ty, které jsem si chtěl dát.

Nakonec jsem skončil u hliněného kotlíku, ve kterém byl balkánský sýr, trochu salámu, houby, cibule, rajče a celé to bylo zalité několika vejci. U nás doma by tomu tatínek nejspíš říkal „co dům dal“. Tady to mělo bulharský název a chutnalo to překvapivě dobře.

Odpoledne se znovu rozjelo pořádné vedro. Protože pěkných parků začalo ubývat, zkoušíme nový systém: benzínky. Klimatizace, studené pití, toaleta a možnost na chvíli sednout. Není to zrovna romantika dlouhé cyklovýpravy, ale ve třiceti pěti stupních člověk rychle přestane být vybíravý.

Po krátké pauze na benzínce jsme sjeli do další vesnice. Našli jsme malý parčík se stromem a hned vedle pítko, takže jsme měli ideální základnu. Každých pár minut jsme si mohli namočit hlavu a tričko a zase se na chvíli vrátit mezi živé.

Klid ale nevydržel dlouho.

Přišla skupinka místních slečen, které okamžitě začalo zajímat všechno – odkud jsme, co máme na kolech, proč vypadáme tak, jak vypadáme, a hlavně proč Nikolka má neopálený pruh na stehnech (asi jim nedošlo, že jsme normálně světlí a začínám si připadat, jak Columbus když dorazil mezi indiány)

Komunikace byla prakticky nemožná. Angličtina nefungovala, ruština taky ne a moje schopnosti v dalších jazycích byly v tu chvíli přibližně nulové. Kdybych v šalině přes Cejl do školy dával větší pozor, možná by komunikace nebyla tak složitá. Protože slovíčka jako gádžo a cigán jsou překvapivě shodná.

Po chvíli nám došlo, že odpočinek už z toho nebude. Tak jsme se sbalili a popojeli do další vesnice.

Tam mě čekala jedna z nejlepších jazykových lekcí celé cesty.

Přišel jsem k obchodu a chtěl jsem zjistit, jestli je otevřený, kudy do něj a jestli se dá platit kartou.

Místní předobchodový povaleč řekl „da“ – tedy ano – a přitom zakroutil hlavou, ne. Tak ukazuu na druhou stranu budovy a ptám se jestli tam je magazín (ruský obchod a tady to je asi stejně). Odpověď? “Ne (přikyvuje ano), tam bankomat”. Takže nemůžu tady platit kartou? “Da” a zase kroutí, že ne.

Chvíli jsme tam stáli proti sobě jako Pat a Mat a každý z nás byl přesvědčený, že komunikuje naprosto jasně. Zajímalo by mě jak dlouho by vydržel tuto konverzaci, než jsem si vzpomeněl, že v Bulharsku jsou gesta pro ano a ne tradičně obrácená oproti tomu, na co jsme zvyklí. Najednou celý rozhovor začal dávat smysl – a zároveň vůbec žádný.

Nakonec jsme prostě vzali za dveře a vešli dovnitř, nakoupili, dali si zmrzlinu, chvíli odpočinuli a vyrazili na dalších přibližně pětadvacet kilometrů.

Čím dál jsme jeli, tím víc se okolí měnilo.

Objevovaly se staré domy z nepálených cihel, u silnice stáli koně (v galerii mám fotku jak je před panelákem zaparkovaný kůň) místo aut a některé vesnice působily úplně jinak než všechno, čím jsme zatím projeli.

 

Večer jsme zamířili směrem k Černé Goře. Horu jsme sice neviděli, ale chápu, podle čeho se jmenuje černá.

Kvůli objížďce nás navigace ještě kolem půl deváté poslala na krásnou okružní trasu přes místní ulice. Takže jsme si mohli v posledním světle dne prohlédnout všechno, co jsme už vlastně vůbec vidět nepotřebovali.

Nakonec jsme našli kus místa, který nevypadal jako skládkaza vesnicí, postavili stan a schovali se dovnitř před komáry. A protože už vidíme skoro konec tak jsme koupili letenky z Istanbulu domů a šli spát.

Dnes mě napadla geniální věc.

Když už stejně přes poledne několik hodin ležíme někde ve stínu a čekáme, až přestane asfalt fungovat jako grilovací deska, můžu část deníku napsat rovnou během pauzy. Večer už bývám unavený, některé drobnosti pozapomenu

Takže dnešní díl vzniká poprvé průběžně.

Poznámka autora: Beduíni a čaj

Dnes jsem přišel na teorii, proč Beduíni pijí v poušti čaj. Podle mě je někde chyba v překladu.

Oni totiž žádný čaj nepijí. Mají prostě vodu, která se přes den ohřeje na čtyřicet stupňů, a aby to nevypadalo tak depresivně, hodí do ní pár bylinek a řeknou tomu čaj.

Naše voda v lahvích má poslední dny podobnou teplotu. Jakmile ji několik minut vezeme na kole, je skoro stejně teplá jako asfalt.

Další věc, která mi zpětně utkvěla ze Srbska, jsou pomníčky kolem silnic. Mezi vesnicemi, v každé zatáčce se minimálně jeden nachází. Nemyslím si, že jsme jeli mezi dvěmi vesnicemi a podél cesty nebyl pomníček.V kombinaci s tím, jak se na Balkáně občas jezdí, to vlastně bohužel dává smysl.

 

Ráno jsme vyrazili z okolí Černé Gory a pokračovali dál na východ. Dnes jsme poprvé vědomě vynechali celé město.

Jmenovalo se Čirpan a už jeho okraj nás úplně nepřesvědčil, že potřebujeme vidět i centrum. Podél silnice se byly skládky, některé domy působily velmi zanedbaně a celé předměstí na nás nepůsobilo zrovna lákavě (podobné záběry jsem znal jen z dokumentů o Luníku 9).

Naštěstí nejsme asi první, kdo si toho všiml a proto město mělo obchvat.

Cestou jsme projížděli kolem hřbitova, kde byly na náhrobcích obrovské fotografie zemřelých, některé v nadživotní velikosti. Byl to zvláštní a působivý kontrast proti hřbitovům, na které jsme zvyklí doma.

Zastavili jsme jen na benzínce, něco snědli a pokračovali dál. V Zetyovu už okolí působilo o něco přívětivěji, takže jsme doplnili pití a pokračovali směrem k Dimitrovgradu.

Krajina byla lehce zvlněná. Chvíli jsme šlapali nahoru, pak zase sjížděli dolů a tempo bylo příjemné.

A právě během dne přišel jeden malý milník.

Nikolka dostala svůj první defekt.

Přední pneumatika byla úplně prázdná a protože jsme zrovna stáli na odpočívadle, byla to ideální příležitost naučit se výměnu duše bez stresu a bez projíždějících kamionů kolem hlavy.

Sundat plášť nám chvíli trvalo, ale nakonec jsme se dovnitř dostali. Hledali jsme trn, střep nebo cokoli, co mohlo defekt způsobit. Nenašli jsme nic. Nenašli jsme dokonce ani jasnou díru v duši.

Je tedy možné, že pneumatika jednoduše pomalu ucházela už delší dobu. Naposledy jsme ji dofukovali ještě v Bělehradě.

Když už ale bylo všechno rozebrané, dali jsme dovnitř novou duši, pečlivě zkontrolovali plášť, nafoukali a pokračovali.

Kolo fungovalo. A já si tak mohl do svého stále se rozšiřujícího cyklistického životopisu připsat další schopnost: vyměnění duše, aniž bych musel čekat na náhodného Maďara u silnice.

Dimitrovgrad jsme spíš objeli a v Brodu jsme našli příjemný park. Bylo kolem poledne, takže jsme si dali lehký oběd, koupili ledový čaj a pokračovali dál do Simeonovgradu.

Tam jsme narazili na zvláštní kombinaci.

První výraznou stavbou byl opuštěný hotel, který vypadal jako ideální kandidát na urbex. Hned za ním se ale rozprostíral úplně nový, perfektně udržovaný park. Čerstvě posekaná zelená tráva, stromy a hlavně pítko.

Takže jsme se umyli, rozložili pod strom a zahájili několikahodinový polední režim.

Během pauzy za námi přišli dva místní kluci a začali kolem nás vydávat různé zvířecí zvuky. Po zkušenostech z předchozích dnů jsme zvolili novou taktiku: absolutní ignoraci.Pokračovali jsme v kartách. Po půlhodině je představení přestalo bavit a odešli. Dnes jsme se cítili jako Dian Fossey (vygooglete si ji, je tam schovaný vtip).

Ještě jeden milník jsem málem zapomněl zmínit.

Tisící kilometr jsme ujeli den po Bělehradu, někde poblíž Oreovice, kde jsme tehdy spali na fotbalovém hřišti.

A včera jsme překonali 1 500 kilometrů.

Do Istanbulu nám v tu chvíli zbývalo přibližně 450 kilometrů.

Po dnech, kdy byl Istanbul jen vzdáleným bodem někde úplně na druhém konci mapy, už začíná působit skoro nebezpečně reálně.

Po odpolední pauze jsme vyrazili ze Simeonovgradu o něco dřív než obvykle. Začala se totiž shlukovat mračna, slunce zmizelo a teplota okamžitě klesla na mnohem příjemnější úroveň.

Čekalo nás ještě přibližně pětadvacet kilometrů.

Silnice byla ve velmi dobrém stavu a kilometry ubíhaly rychle. V dalším větším městě jsme narazili na Billu a doplnili zásoby na večer.

Vznikla velmi luxusní, a přitom naprosto skromná cyklistická večeře – přesně ten typ jídla, který po celém dni chutná jako menu z drahé restaurace, přestože většina surovin přišla z regálu supermarketu.

Po cestě z města jsme ještě natrefili na starou rozpadající se restauraci, kterou jsem prolezl, abych si mohl odškrtnout balkánský urbex.

Na noc jsme našli místo mezi poli.

Na jedné straně máme vinici, na druhé čerstvě zorané pole a před stanem perfektní výhled na západ slunce.

Když jsme přijížděli, procházel po poli muž s detektorem kovu. Chvíli jsme si povídali rukama a nohama a vysvětlil nám, že hledá staré římské mince.

Docela pěkná tečka za dnem, během kterého jsme projížděli krajinou, kde podobné věci mohou skutečně ležet pár centimetrů pod zemí.

Zítra nás čeká přejetí posledních hranic do poslední země celé naší cesty a cíl se začíná opravdu působit reálně.

Ráno jsme vstávali ještě před východem slunce.

Na kraji pole jsme si dali romantickou snídani a sledovali, jak se nad krajinou postupně rozednívá. Noc byla tak teplá, že na stanu nebyla ani rosa, takže jsme ho mohli po dlouhé době sbalit úplně suchý.

A vyrazili jsme vstříc poslední zemi naší cesty.

Včera jsem si hezky připravil dramatickou větu o tom, že máme před sebou poslední stát naší cesty, ale my jsme to vzali na skok ještě do Řecka, na méně frekventovaný hraniční přechod.

Bulharsko-řeckou hranici jsme překročili prakticky bez povšimnutí a najednou jsme si mohli do seznamu naší expedice připsat ještě další stát.

Řeckem jsme ujeli přibližně třicet kilometrů. Silnice byla překvapivě příjemná, kvalitní a táhla se zvlněnou krajinou nahoru a dolů. Každé dlouhé stoupání následovalo krásným sjezdem.

Na benzínce jsme si dali kávu a colu. A zároveň jsem provedl jeden strategický zásah do našich zásob. Ukradl jsem roli toaletního papíru.

Ne proto, že bychom začali financovat cestu drobnou kriminalitou, ale proto, že nám docházel a koupit někde jednu jedinou roli je překvapivě složitější než překročit mezinárodní hranici na kole.

Zásoba hygienického materiálu byla tedy obnovena a mohli jsme pokračovat.

Na řecko-turecké hranici stála v opačném směru dlouhá fronta aut. Na naší straně ale nebyl prakticky nikdo.

Přijeli jsme k budkám, ukázali pasy, absolvovali kontrolu a během chvíle jsme byli na druhé straně.

Teď už mezi námi a Istanbulem není žádná další hranice.

Prvním větším cílem bylo Edirne. A první problém v Turecku nebyl ani kopec, ani doprava. Byl to internet.

Potřebovali jsme data. Jednak kvůli navigaci a jednak samozřejmě proto, aby mohl vznikat tento mimořádně důležitý cestovní deník.

Podle informací, které jsem našel předem, měl turistický datový balíček stát kolem čtyř set lir.

V obchodě jsme se s prodavačkou, která neuměla ani slovo anglicky, nakonec nějak dopracovali k ceně.

Balíček možná čtyři sta.Ale samotná SIM karta další tři tisíce lir. Podíval jsem se na ni, podíval se na cenu a řekl něco ve smyslu „počkejte“.

Vyšel jsem ven. A už jsme se nevrátili. Místo 200 korun platit 1500 se mi vážně nechtělo zvlášť po přijmeme zkušenosti v Srbsku, kde jsem se nenechal okrást, jsem to neplánoval ani zde.

Nakonec situaci zachránil Mirko, který mi poslal odkaz na použitelnou eSIM. Za pár dolarů jsem koupil několik gigabajtů dat, což nám na poslední dny bohatě stačí.

Takže díky, Mirko. Deník může pokračovat.

Já jsem si dal první skutečný turecký kebab. Byl dobrý a splnil přesně to, co jsme od něj po dopoledni v sedle potřebovali.

U Nikolky byla situace trochu komplikovanější.

Snažil jsem se obsluze vysvětlit, že chceme vegetariánskou tortillu. Představoval jsem si nějaký falafel nebo zeleninovou variantu.

Výsledkem byla tortilla s hranolkami a zeleninou.

Kupodivu ale prý chutnala dobře, takže můžeme první turecké gastronomické nedorozumění označit za úspěšné.

Seděli jsme v parku nedaleko jedné z výrazných edirnských mešit, když k nám přišel místní muž. Viděl dva unavené cyklisty ve stínu, přinesl nám limonádu, chvíli si s námi povídal a oznámil nám, že prý se koukáme na největší mešitu v Turecku. Také nám nabídl, že můžeme u něj přespat v Istanbulu, že prý je taky vášnivý cyklista a dělá pro Shimano takže možná od něho seženeme ty zničený kazety.

Za Edirne se před námi objevila silnice, která jako by byla nakreslená pravítkem přes zvlněnou krajinu.

Nahoru.

Dolů.

Nahoru.

Dolů.

A k tomu protivítr tak silný, že člověk měl pocit, že i z kopce musí šlapat.

Zastavovali jsme skoro v každé vesnici. Místní na nás troubili, mávali, zdravili nás a občas přišli podat ruku.

Jazykově jsme byli úplně ztracení.

Moje turečtina momentálně obsahuje přibližně slovo „selam“. Nikola kontruje slovem „Vysočina“.

S tímto jazykovým arzenálem jsme zatím žádný hlubší filozofický rozhovor nevedli, ale základní lidská komunikace funguje překvapivě dobře.

Pak jsme potkali muže, který dnešek posunul do úplně jiné kategorie.

Poprvé jsme ho zahlédli u silnice. Začal na nás anglicky a vysvětloval, že je kuchař a zbylo mu nějaké jídlo.

Ukazoval pečený lilek a potom hliněný hrnec plný masa a hub.

Říkal, že asi deset kilometrů dál má farmu, kam jede nakrmit psy. Pokud tam dojedeme, počká na nás a jídlo nám dá. Nikolka z té nabídky nebyla úplně přesvědčená.Já slyšel hlavně dvě slova: Jídlo zdarma.

Takže bylo rozhodnuto.

Dalších deset kilometrů jsme bojovali proti brutálnímu protivětru, než jsme dorazili na místo. A on tam opravdu čekal.

Nikola okamžitě zamířila za psy. Já za hliněným hrncem.

Uvnitř bylo hovězí s houbami a po celém dni chutnalo fantasticky, ale stejně si raději dám černé uhlí.

Během jídla jsme postupně skládali dohromady jeho příběh. Ano, je kuchař.Ale pracuje ve vězení. Podle něj tam vaří přibližně pro tři tisíce vězňů.

Psi na farmě byli zvířata, která posbíral z ulice a o která se teď stará. Vyprávěl nám, že podmínky pro toulavé psy v Turecku nejsou zrovna jednoduché, a tak se jich několik rozhodl zachránit.

Později nás přejel a znovu zastavil, varoval před místními “gipsy people” a nabídl nám možnost přespat u něj.

Nikolka pořád tvrdila, že je trochu zvláštní. Já tvrdím, že je to jen velmi pohostinný Turek.

Pravdu už se nejspíš nikdy nedozvíme, protože když se mě ptal, kam jedeme dál, vyslovil nějaký název města a já s naprostou jistotou přikývl, že přesně tam máme namířeno.

O pár kilometrů později jsme odbočili úplně jinam. Teprve tehdy mi došlo, že jsem mu právě sebevědomě odsouhlasil cestu do města, které vůbec neleží na naší trase.

Moje orientace podle názvů měst opět nezklamala.

V další vesnici jsme doplnili zásoby, dali si colu a vyšlapali poslední kopec dne. Pak jsme začali hledat místo na spaní.

Našli jsme kousek země mezi dvěma lesíky a polem, dost daleko od silnice a snad i od lidí. Postavili jsme stan a poprvé se uložili ke spánku na turecké půdě.

Další tropická noc je za námi. Vstávali jsme ještě před svítáním, abychom využili aspoň pár hodin, kdy se dá normálně existovat.

Hned v první větší vesnici jsme si chtěli splnit další tureckou povinnost: dát si čaj s místními.

Naše turečtina je zatím poměrně úsporná. Umíme „selam alejkum“, „čaj“, „lütfen“, “si” a “sa-ol”. Tím se přibližně naše schopnost konverzace vyčerpává.

Na objednání dvou čajů to ale stačilo.

Majitel, se kterým jsme seděli, byl z naší návštěvy očividně nadšený a když jsme chtěli platit, odmítl peníze s tím, že čaj je na něj.

Zkoušel jsem mu je nabídnout asi třikrát. Někde jsem totiž slyšel, že když vám v Turecku někdo něco nabídne, sluší se alespoň několikrát zkusit zaplatit, aby bylo jasné, že jeho pohostinnost nezneužíváte.

Od malička jsem byl vychován pravidlem:

Blbej, kdo dává. Blbější, kdo nebere.

Tak myslím, že se mi v Turecku bude líbit.

Krajina, kterou jsme dopoledne projížděli, nás překvapila množstvím vody.

Paradoxně jsme jí tady viděli možná víc než kdekoliv předtím na cestě.

Neprotékala ale klasicky údolími. Z hor byly vedené betonové zavlažovací kanály, které se táhly nahoře na kopci a rozváděly vodu dál do polí.

Na každém kopci se objevil další kanál. Někde voda přepadávala, jinde vytvářela malé potůčky a celá jinak suchá krajina díky tomu působila mnohem živěji.

Když kanál křížil silnici, voda byla jednoduše převedená na druhou stranu pomocí shybky. Byla to drobnost, ale po kilometrech asfaltu příjemně zpestřovala cestu.

Kolem jedenácté jsme už začali snít o tom, že se v některém z kanálů vykoupeme.

Samozřejmě právě v tu chvíli zavlažovací krajina skončila.

Cestou jsme zastavili v BİMu a začali testovat místní cukrovinky.

Základní poznatek je jednoduchý:

Všechno je strašně sladké.

Což je na cyklovýpravě vlastně výhoda. Člověk spaluje tolik energie, že věci, které by doma působily jako cukrový útok na organismus, tady začínají dávat poměrně praktický smysl.

Na zítřejší snídani jsme si dokonce koupili wafle a marmeládu. Obojí bylo ve slevě, takže bylo prakticky povinné to vzít.

Polední pauzu jsme dnes vyřešili perfektně.

Nikola si všimla zázemí u jedné mešity. Před modlitbou se muslimové rituálně omývají, takže tam byla tekoucí voda, které jsme mohli využít i my.

A tak jsme se usadili ve stínu.

Kdykoliv nám začalo být příliš horko, opláchli jsme si obličej, namočili vlasy a trochu se ochladili.A pak jsme objevili ještě větší luxus. Zásuvku. Několik hodin jsme tedy nejen odpočívali, ale zároveň nabili telefony i powerbanky. Elektronicky jsme tím pádem připravení až do Istanbulu. Člověk na takové cestě postupně úplně změní představu o luxusu.

Během pauzy navíc vznikla jedna nová atrakce.

Foukalo poměrně silně a já měl na kole pověšené propocené ponožky, aby trochu uschly. Jednu vítr odfoukl. My jsme seděli za mešitou, zatímco ponožka přistála někde před ní (to jsme ale neviděli). Všimli jsme si místního pána, který tam uklízel a vysával.

A když jsme odcházeli tak ponožka nebyla k nalezení.

„Ty jo, bez tak mi tu ponožku odfouklo dopředu. A bez tak ji ten borec sebral.“

Nikolka mě samozřejmě tvrdila, že si vymyslím a normálně jsem ji buďto ztratil a nebo někam s skip do tašky a že ji večer najdu.

Když pak šla vyhodit odpadky, podívala se do popelnice. A ponožka tam byla. Takže mi ji vytahla. Stejně ji za dva dny vyhodím, ale ještě pořád má před sebou několik kilometrů služby.

Když největší vedro polevilo, vyrazili jsme dál.

Navigace nás chtěla vést objížďkou, ale z leteckých snímků jsme našli trasu, která vypadala jako normální asfaltka. Nebyla.

Nejdřív byla jen různě zpevněná. Potom se postupně změnila v regulérní polní cestu.

Kupodivu nám to vůbec nevadilo. Hlína byla utužená a jelo se po ní hezky. Po dnech na asfaltu působil tenhle offroad skoro jako odpočinek. Žádná auta, žádné troubení, jen kola, prach a otevřená krajina.

Jedno z nejpříjemnějších zpestření dne.

Večer jsme dorazili do většího městečka Ahmedbey. Doplnili jsme zásoby a zastavili se na jídlo v malém rodinném podniku. Já jsem si dal něco na způsob masových koulí nebo placek, tedy köfte, a Nikola salát.

Anglicky tam neuměl nikdo, ale kombinace ukazování na obrázky, gestikulace a Google Překladače opět vyřešila všechno potřebné.

Majitelé byli milí a zajímalo je, kdo jsme a proč se tady pohybujeme na naložených kolech.

Před podnikem se zároveň potuloval dost zbídačeně vypadající pes. Místy mu chyběla srst pořád se drbak a seděl u stolů s výrazem profesionálního žebráka.

Nikola mu při odchodu chtěla udělat radost a dala mu kus chleba. Pes si ho očichal. A nechal ho tam. Ani turecký pouliční pes zjevně není ochotný sníst úplně všechno.

Z Ahmedbey jsme ujeli ještě asi pět kilometrů a našli místo na spaní u pole.Po sklizni tu zůstala vrstva slámy, takže zem je překvapivě měkká.

Navíc trochu fouká. Takže věřím, že se hezky vyspíme.

Dnešek byl speciální už od rána.

Byl to náš poslední plný den na kole. Poslední odpolední pauza, poslední večerní hledání místa za vesnicí, a poslední noc ve stanu.

Ráno jsme vstávali kolem sedmé, dali si wafle a vyrazili. A Turecko se rozhodlo, že nám ten závěr nedá úplně zadarmo.

Dnešek byl pravděpodobně největrnější z celé cesty. A nějakým fyzikálně nevysvětlitelným způsobem foukal vítr pořád proti nám.

Zahnuli jsme doleva – vítr proti.

Doprava – vítr proti.

Jeli jsme rovně – samozřejmě vítr proti.

Nevím, jak se to povedlo, ale protivítr nás provázel prakticky celý den. V kombinaci s krajinou která se vlní to bylo doslova za odměnu.

V jedné z větších vesnic jsme zastavili na čaj. Stejně jako předchozí den nám ho místní zase nabídli zdarma. Je to jedna z věcí, které mě na Turecku baví. Člověk přijede úplně cizí, neumí jediné slovo turecky, a přesto před něj někdo postaví skleničku čaje a má radost, že tam sedí.

Tentokrát jsme si navíc odškrtli další místní zkušenost. Turecký záchod a tradiční mycí metodu. Řekněme, že jsem rád za kulturní zkušenost. A zároveň ji nemusím nutně opakovat.

Pokračovali jsme dál proti větru a snažili se udělat co nejvíc kilometrů dřív, než začne největší horko. Slunce pořád pálilo, ale díky větru nebyl dnešek tak nesnesitelný jako některé předchozí dny. V jednom větším městě jsme doplnili zásoby, dali si něco v pekárně a rozhodli se trochu zkrátit trasu. Místo cyklotrasy jsme zvolili normální silnici, která na mapě vypadala naprosto v pořádku. A byla.

Jen jsme přehlédli jeden drobný detail.

Byla to nejkratší cesta z lomu směrem k nájezdu na dálnici. Takže jsme se v protivětru škrábali do prudkého kopce, zatímco kolem nás projížděl jeden náklaďák za druhým. Bylo to velmi příjemné.

Kolem druhé jsme konečně dorazili k mešitě, kde byla voda na omývání, lavičky a dostatek stínu. Po předchozích zkušenostech už jsme podobná místa začali vnímat skoro jako naše oficiální odpočívárny. Najedli jsme se a na chvíli se rozložili. Po chvíli za námi přišla paní, která se představila jako Ada. Přinesla nám meloun a překvapila nás tím, že mluvila anglicky a zmínila, že jinak bydlí v Prostějově a sem jezdí na prázdniny. Uprostřed turecké vesnice člověk opravdu nečeká, že najednou uslyší „Prostějov“.

Později přišli dva starší pánové na modlitbu. Anglicky ale neuměli vůbec. Sedli si vedle nás a asi čtvrt hodiny tam prostě byli. Podařilo se nám vysvětlit, že jsme z Česka, jedeme do Istanbulu, mně je pětadvacet a zítra bychom měli být v cíli. Tím přibližně skončila naše společná slovní zásoba. Ale jim to vůbec nevadilo. Seděli dál vedle nás, my seděli vedle nich a všichni asi bylispokojení.

Před odjezdem jsme otevřeli balíček křupek. Celou dobu u nás seděl místní pes, který jedl chleba. Nikolka začíná chápat, negativní vedlejší účinek svého vegetariánství a to je to, že pejskům, nemůže nabídnout salámek. A ne každý, je fanoušek chleba či fazolí. Tenhle byl a tak nás strážil, ale když si všiml, že jsme balíček nechali bez povšimnutí, okamžitě využil situace a balíček si sprostě z lavičky prostě vzal. Jokes on him. Stejně nebyly moc dobré.

Čekalo nás ještě asi dvacet kilometrů. A prvních deset z nich bylo něco speciálního. Silnice, označena jako cyklostezka, se změnila v prašnou cestu, po které zároveň projížděly náklaďáky se štěrkem. Výsledek se dá popsat jednoduše: prach úplně všude.

V brýlích.

V očích.

V puse.

Na oblečení.

Na kole.

Po každém projíždějícím kamionu se zvedl další oblak a na chvíli nebylo vidět skoro nic. (Jo a Nikolka si dneska na jedné z pauz rozšlápla brýle.) Po deseti kilometrech jsme měli pocit, že jsme právě absolvovali cyklistickou verzi pobytu v cementárně. A pak se během několika minut všechno změnilo.

Jakmile jsme prašnou cestu opustili, ocitli jsme se v úplně jiné krajině. Najednou bylo všude zeleno. Pole se střídala s loukami a menšími lesíky, krajina tvořila krásnou mozaiku a v podvečerním světle vypadala úplně jinak než všechno, čím jsme předchozí dny projížděli.

Kdyby mi někdo před třemi týdny ukázal fotku a řekl, že takhle vypadá Turecko kousek od Istanbulu, asi bych mu nevěřil. Ve zlaté hodince to bylo možná jedno z nejhezčích míst celé cesty.

Když už jsme u posledního celého dne, zaslouží si zmínku ještě dva členové výpravy.

Naše kola.

Moje kolo je staré přibližně šestnáct let.

Nevím přesně, kolik váží, co všechno na něm kdy bylo měněné ani kolik kilometrů před touhle cestou skutečně najelo. Vím jen, že ho táta používal hlavně na cestu do hospody a zpátky. Když jsem byl malý, tvrdil mi, že je kouzelné. Prý ho vždycky doveze domů, ať je opilý sebevíc. Podle různých škrábanců a oděrek soudím, že kouzlo možná někdy fungovalo trochu divočeji, ale vždy domů dojel. Myslím si, že si tuhle cestu víc než zasloužilo.

A teď má za sebou dva tisíce kilometrů k Istanbulu.

Nikoločino kolo je asi deset let staré a jeho podrobnou historii by musel dodat její táta.

Ani ona o něm moc neví. Přehazovačka občas protestuje, ale za celou cestu měla jen jeden defekt a jinak funguje neuvěřitelně dobře. A prý je ze Švihova. Takže dvě obyčejná starší kola, žádné drahé expediční speciály, a téměř dva tisíce kilometrů bez zásadních problémů.

Teď už jen zaklepat na rám a doufat, že řetězy zvládnou posledních padesát kilometrů.

Před třemi týdny byl Istanbul něco abstraktního.

Město někde strašně daleko za Slovenskem, Maďarskem, Srbskem, Bulharskem a všemi těmi kilometry mezi tím. Teď leží padesát kilometrů před námi. To je přibližně vzdálenost z Bystřice do Kuřimi. Ale do Kuřimi nikdo nechce.

Poslední noc spíme ve stanu.

Zítra ho sbalíme, naložíme kola a vyrazíme naposledy.

A jestli se nic zásadního nepokazí, zítra dojedeme do Istanbulu.

Poslední den.

Ráno jsme vstávali jako obvykle brzy a před sebou měli už jen přibližně padesát kilometrů. Po více než dvou tisících kilometrech to najednou působilo skoro směšně krátce.

Říkali jsme si, že když všechno půjde dobře, kolem jedné budeme hotoví. Samozřejmě jsme ještě netušili, co si pro nás poslední den připravil.

Hned ráno jsme z jedné z hlavních silnic odbočili na polní cestu, která se začala škrábat do kopce. Podle mapy měla normálně pokračovat dál. Podle místních to ale zřejmě byla jen taková orientační informace.

Jeden z obyvatel si totiž přes cestu postavil dům a plot.

Objeli jsme ho po poli a pokračovali dál, jenže po chvíli přišel další statek se stejným nápadem. Kolem něj navíc pobíhali psi, kteří nevypadali, že by chtěli podpořit náš pokus o průjezd. Tak jsme se otočili a vrátili na normální silnici.

Poslední den opravdu nebyl vhodný na experimentování s tureckým soukromým vlastnictvím a místními hlídači.

Chvíli jsme pak pokračovali po poměrně frekventované komunikaci. Jeden úsek jsme si trochu zkrátili přes místo, kde se správně odbočovat nemělo, projeli po chodníku a nakonec dorazili k první čajové zastávce.

A čaj byl samozřejmě zase zdarma.

Pán tentokrát uměl dokonce pár slov anglicky, takže jsme se snažili zjistit něco o cestě před námi. Hlavně jsme chtěli mít jistotu, že nás další „silnice“ nepřivede k někomu na zahradu.

Pak už jsme vyrazili opravdu směrem na Istanbul.

 

Čekaly nás ještě dva pořádné výjezdy. První byl dlouhý a nepříjemný, ale jakmile jsme se dostali nahoru, začaly se kolem nás objevovat první známky obrovského města. Istanbul se k nám neblížil postupně. Spíš kolem nás najednou začal vyrůstat. Míjeli jsme obrovská nová sídliště, široké silnice a celé čtvrti, které se teprve stavěly. Ne jeden nebo dva domy, ale celé bloky budov, stovky bytů a rozestavěná infrastruktura všude kolem.

Prach byl úplně všude.

U přehrady jsme se dostali na širokou šotolinovou cestu, po které se bez problémů míjely dva kamiony. A kamiony tam také jezdily. Jeden za druhým.

Tráva kolem cesty nebyla zelená. Byla šedá od všudepřítomného prachu. Stejně jako naše kola, oblečení a pravděpodobně i plíce.

Asi po deseti kilometrech jsme konečně znovu uviděli asfalt. A před námi byl poslední kopec celé cesty. Nebyl dlouhý. O to byl prudší.

Před výjezdem jsme si proto dali ledový čaj, chvíli poseděli a pak ho s vypětím posledních sil vyšlapali.

Nahoře už jsme věděli, že to nejtěžší máme skutečně za sebou.

Přes další rozestavěné čtvrti jsme postupně dojeli do už obydlené části města. Tam jsme narazili na metro. Původně jsme si chtěli dát ještě kávu, ale paní v podniku nám vysvětlila, že kola před vchodem stát nemůžou. Motorky a koloběžky očividně ano. Kolo ne. Tak nic.

Místo kávy jsme si koupili Istanbulkart, která slouží k placení městské dopravy. Pípli jsme kartou, vzali kola do výtahu a nastoupili do metra. Bylo zvláštní sedět najednou ve vagónu.

Po třech týdnech, kdy se každý kilometr musel odšlapat vlastníma nohama, jsme téměř hodinu jen seděli a nechali se vézt pod městem.

Když jsme vystoupili na druhé straně, našli jsme cyklostezku a vydali se na poslední kilometry směrem do historického centra.

Celou dobu jsme měli v hlavě jeden obraz. Přijedeme do Istanbulu. Vyškrábeme se do historického centra. A uvidíme majestátní kostel později předělaný na mešitu Hagia Sofia. Před ní postavíme kola a uděláme finální fotku celé cesty.

Perfektní konec.

Vyjeli jsme poslední kopec. Dorazili k Hagii Sofii. A zjistili jsme, že je v rekonstrukci. Lešení.Všude.

Po dvou tisících kilometrech jsme přijeli přes půl Evropy, abychom si udělali finální fotku před jednou z nejslavnějších staveb světa, která zrovna nebyla skoro vidět.

Samozřejmě jsme se tam vyfotili stejně. Po tom všem už nás nějaké lešení opravdu nemohlo rozhodit.

Pak jsme popojeli k další mešitě, kde už jsme konečně pořídili fotku, která alespoň trochu připomínala majestátní završení expedice.

Kolem třetí jsme byli domluvení s majitelkou apartmánu. Předala nám klíče, sice běhala před apartmánem už chvíli a myslíme si, že doufala, že nejsme její hosté ale pak nám, ukázala byt a my mohli po dlouhé době definitivně odložit kola.

Pak přišla sprcha. Pračka. Čisté oblečení.A večeře. Nikola si dala tortilly s falafelem, já jehněčí šašlik. Nic dramatického už se nestalo.

Žádný defekt. Žádný zavřený průjezd. Žádný protivítr. Žádný pes nám neukradl večeři.Jen jsme seděli, jedli a pomalu nám docházelo, že zítra už nikam nemusíme Před třemi týdny byl Istanbul jen název na druhém konci mapy.

Mezi námi a ním bylo Česko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, kousek Řecka, Turecko a více než dva tisíce kilometrů.

Byly tam tropické noci, nekonečné roviny, kopce, protivítr, defekty, rozpálený asfalt, spaní u rybníků, na fotbalovém hřišti, za kostelem i uprostřed polí.

Byly tam ztracené rukavice, ponožky v popelnici, rakija v plastovém kanystru, čaj zdarma, kebaby, bureky, langoš, čevapy, pljeskavica s hodnocením 1,6 hvězdičky a stovky litrů vody, která byla většinu času teplá skoro jako čaj.

Byli tam lidé, jejichž jména jsme někdy ani neznali, ale kteří nám dali vodu, ovoce, jídlo, pomohli opravit kolo nebo si s námi prostě na chvíli sedli.

A byla tam dvě stará kola, o kterých jsme před cestou ani pořádně nevěděli, jestli to celé vydrží.

Vydržela. My taky. A teď jsme tady.

 

Do Istanbulu jsme sice úspěšně dojeli, ale moje tělo se zřejmě rozhodlo, že by bylo příliš jednoduché nechat celý výlet skončit jen tak.

A tak přišla faraonova pomsta. Spíše Mohamedova pomsta.

Večerní jehněčí špíz byl výborný, restaurace působila naprosto solidně a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco špatného. Jenže jsme večer ještě ochutnali chalvu a místní rýžový pudink a někde v kombinaci masa, sladkostí a tří týdnů cestování se očividně něco nepovedlo.

Výsledkem byla noc, jejíž podstatnou část jsem strávil na záchodě s anální rýmačkou velmi pokročilého stádia. Takže první ráno v Istanbulu bylo poněkud pomalejší.

Ráno jsme začali opatrně.

Zašli jsme pro nějaké suché pečivo a čekali, co na to můj žaludek. Situace vypadala o něco lépe a vzhledem k tomu, že jsme právě v Istanbulu, byla by škoda strávit celý den v bezpečné vzdálenosti tří metrů od toalety.

Tak jsme vyrazili ven. Bez kol. Po více než třech týdnech to byl zvláštní pocit. Žádné brašny, žádné hledání nejlepšího výjezdu z města, žádné kontrolování trasy a žádná otázka, kde večer postavíme stan. Prostě jsme šli.

A vlastně ani nebyl žádný velký plán. Vyrazili jsme nahoru do města a začali se toulat Istanbulem podle toho, co nám přišlo zajímavé.

Prošli jsme několik mešit, velká náměstí i malé špinavé uličky, kde turistický Istanbul během pár kroků úplně zmizel. Prošli jsme zahrady

Istanbulské univerzity a postupně se dostali do částí města, kam bychom se při klasickém odškrtávání památek možná ani nepodívali.

Po týdnech, kdy byl každý den definovaný hlavně počtem kilometrů, bylo příjemné nemuset nikam dojet.

Jeden praktický úkol jsme ale měli. Potřebujeme dostat naše kola domů. A protože letadlo pravděpodobně nebude sdílet náš názor, že dvě stará kola jsou prakticky členové rodiny a zaslouží si vlastní sedadla, potřebujeme krabice.

Vyrazili jsme tedy hledat cykloobchod, kde bychom nějaké sehnali na převoz. Cestou jsme procházeli mezi obchody, stánky a uličkami plnými všeho možného a postupně se zase vraceli směrem k historickému centru.

Minuli jsme Hagiu Sofii, která byla pořád stejně schovaná pod lešením, prošli zahradami a kolem mešity, před kterou jsme se předchozí den fotili při našem velkém příjezdu.

Tentokrát už bez kol a bez pocitu, že musíme někam pokračovat.

Samozřejmě jsme potřebovali nakoupit nějaké suvenýry domů. A taky pohledy. Ty jsme bez problémů sehnali a chtěli k nim rovnou koupit známky do Česka.

Na známkách byla vytištěná cena, podle které měla jedna zásilka vyjít přibližně na 90 lir. Paní po mně chtěla 180.Za jednu. To dohromady v počtu co jsme je posílali by bylo bylo 1600 liber.

To už není ani turistická přirážka. To je turistická matematika. Takže jsme pohledy koupili, ale známky ne.

Řekli jsme si, že další den raději najdeme normální poštu a koupíme je přímo tam. Protože platit dvojnásobek za něco, na čem je přímo napsaná cena, už je úroveň turistické pasti, za kterou by se možná styděla i Praha.

Odpoledne jsme už pojali opravdu odpočinkově. Zašli jsme se podívat k moři, prošli se po městě a navštívili známé Istanbulské tržiště a během největšího vedra se schovali doma.

Leželi jsme, koukali do telefonů a doháněli všechno, na co během cesty nebyl čas. A hlavně jsme nemuseli vůbec nic. Žádných dalších dvacet kilometrů po západu slunce.

 

Večer za námi přijel Simon. Ten samý Simon, kterého jsme poprvé potkali stovky kilometrů zpátky v Maďarsku a se kterým se naše trasy od té doby několikrát rozešly a zase spojily.

Teď jsme se všichni potkali v Istanbulu. Zašli jsme tedy společně na pivo. Simon si dal těstoviny, my vzhledem k mému nočnímu programu raději nic zásadního neexperimentovali a jen jsme popíjeli.

Jedno pivo stálo asi 250 lir, tedy něco přes stovku. A nebylo ani nijak zvlášť dobré. Ale tentokrát na tom vlastně vůbec nezáleželo. Seděli jsme v Istanbulu s člověkem, kterého jsme náhodou potkali někde uprostřed Maďarska, kam jsme se všichni dostali na kolech z úplně jiných míst. Takže to pivo nebylo ani tak pivo jako přípitek.

Na Istanbul. Na kola, která vydržela. Na všechny ty kilometry za námi. A na to, že zítra ráno už opravdu nemusíme nikam šlapat.

Ráno jsme zašli společně se Simonem do pekárny na snídani. Pak jsme naposledy vytáhli kola před dům a naše cesty se zase rozdělily.

Popřáli jsme Simonovi hodně štěstí. Pro něj totiž Istanbul rozhodně nebyl konec. Zatímco my jsme se chystali na letiště a domů, on pokračoval dál na svojí podstatně delší cestě.

Rozloučili jsme se. Simon vyrazil svojí cestou. My směr letiště.

Aby cesta nemohla skončit úplně bez komplikací, Nikolce se záhadně vyfoukla přední pneumatika. Když jsem vytahoval kolo ven, pneumatika byla nafouknutá, když chtěla jet už byla plně vypuštěná. Proč? Netušíme.

Naštěstí hned vedle byl obchod, kde opravovali vodní skútry. Poprosili jsme je o pomoc, pneumatiku nám nafoukli a od té chvíle držela.

Takže po více než dvou tisících kilometrech přidáváme do seznamu technických problémů ještě jeden: Pneumatika se vyfoukla, protože se rozhodla vyfouknout.

Objeli jsme část Istanbulu po cyklostezce a zamířili do cykloobchodu, kde jsme měli domluvené krabice na převoz kol. S obřími kartonovými krabicemi jsme pak pokračovali k lodi. A právě tahle část dne byla překvapivě příjemná.

Pomocí Istanbulkarty jsme za pár korun nastoupili i s koly na loď a přepluli na druhou stranu města. V jiném městě by podobná plavba byla turistická atrakce za několikanásobek ceny. Tady to byla prostě městská hromadná doprava.

Seděli jsme na lodi, kolem nás Istanbul a naše dvě kola, která jsme za pár hodin měli nacpat do kartonových krabic a poslat letadlem zpátky do Evropy. Docela hezká poslední projížďka.

Na druhé straně jsme se zastavili na poště. Po předchozím pokusu, kdy nám obchodnice chtěla prodat známky za dvojnásobek vytištěné ceny, přišla satisfakce. Známka měla napsanou cenu 90 lir. Na poště stála 90 lir. Neuvěřitelné.

Takže jsme koupili známky, vyřešili pohledy, dokoupili svačinu na cestu a vydali se metrem směrem k letišti.

Na letišti nás čekala poslední logistická disciplína celé výpravy. Kola musela projít bezpečnostním skenerem. Jenže se do něj nevešla. Personál mluvil anglicky jen minimálně a začalo se řešit, že bude potřeba zavolat někoho hlavního, kdo rozhodne, co s námi.

A pak mi došlo, že stejně musíme kola rozebrat a nacpat do krabic. Tak proč nezačít rovnou tady? Sundali jsme brašny a pneumatiky, všechno postupně poslali skenerem a najednou se samotný rám bez problémů vešel.

A když už jsme byli za kontrolou, rozložili jsme si tam naši malou cyklistickou balírnu. Krabice na zem. Sundat kola. Naskládat všechno dovnitř. Zalepit izolepou.

Personál nás při tom zaujatě sledoval a my během chvíle přeměnili dva dopravní prostředky, které nás dovezly přes půl Evropy, na dvě obří kartonové bedny.

Trochu nedůstojný konec pro naše věrné oře. Ale funkční.

Dvě brašny jsme zabalili dohromady do fólie a poslali jako klasické odbavené zavazadlo.

Kola v krabicích šla jako nadrozměrná zavazadla. Za každé jsme dopláceli přibližně patnáct set korun.

Let proběhl relativně v pohodě, až na drobný detail, že přibližně polovina pasažérů působila jako malé děti a druhá polovina jako jejich zvukový doprovod.

Bylo zvláštní dívat se z okna a přemýšlet nad jednou věcí. To, co jsme posledních 24 dní pomalu projížděli na kole, jsme teď přeletěli za přibližně dvě a půl hodiny. A protože jsme se zároveň vraceli o jedno časové pásmo zpátky, na hodinách to vypadalo skoro jako hodina a půl. Tři týdny tam. Hodina a půl zpátky.

Ve Vídni jsme čekali u zavazadel hlavně na jednu důležitou věc. Jestli dorazí kola.Dorazila.

Obě krabice se objevily mezi nadrozměrnými zavazadly, takže největší obava cesty domů byla pryč. Sice krabice nesla stopy přepravy, ale kola uvnitř byla v pořádku.

Měli jsme asi dvě hodiny času do autobusu, a tak jsme udělali to nejlogičtější, co člověk po několika dnech žaludečních problémů může udělat.

Šli jsme do Burger Kingu. Pak jsme vytáhli karty, chvíli hráli a čekali na autobus. Autobus nás dovezl až na Grand. Byli jsme zpátky v Brně. Zbývala poslední logistická operace: dostat dvě obrovské krabice s koly a všechny brašny domů.

Objednal jsem XL taxi. Řidič z množství zavazadel nebyl úplně nadšený a ukázalo se, že označení XL je možná trochu optimistické.

Kola jsme dovnitř nakonec nacpali. Já si sedl dopředu. Pro Nikolku už místo nezbylo.

Takže zatímco já jsem jel domů taxíkem s našimi koly, Nikola absolvovala úplně poslední část výpravy po vlastní ose šalinou.

Nakonec jsme se všichni – dva lidi, dvě kola a hromada brašen – zase sešli doma. Vytáhli jsme všechno nahoru a dali si sprchu.

A po 24 dnech cestování jsme si konečně lehli do vlastní postele. Tentokrát bez toho, abychom si před spaním nastavovali budík na šestou.

Bez přemýšlení nad protivětrem.

Bez hledání vody.

Bez kontrolování řetězu.

A hlavně bez otázky:

Kde budeme zítra spát?

Protože jsme byli doma.